|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Toho dne, kdy se to stalo, se hodiny táhly nebývale slizkým tempem. Každá minuta se nesnesitelně pomalu rozplizávala o svět s obludným plesknutím, nezastavitelný tah ubíjejícího času drtil ve svých kolosech lidské bytosti jak zrna a ony se chabě stavěly v obranu vykonáváním těch několika málo činností, ke kterým jim ještě zbyly síly. K dovršení míry věcí mi právě toho dne již potřetí do schránky přišla navštívenka Společnosti přátel žehu.
Společnost přátel žehu. Proč mi někdo z jejích řad už třetí den s neústupnou urputností stále znovu zasílá nabídku k začlenění se do tohoto svébytného spolku? Jako by nevěděl, že jsem vždy byl zastáncem klasického pohřbu! Ovšemže to neví, ten neznámý. Nebo neznámá? Představa jakési ženy, beroucí do ruky obálku s inkriminovanou pozvánkou a píšící na ni mé jméno mě (těžko odůvodniti proč) nesmírně potěšila. Úhlednost písma na obálce by hypotézu, že všechno je dílem jakési neznámé bytosti ženského pohlaví jen potvrzovala. Chce mi tím snad (způsobem to pravda mírně neortodoxním) vyjádřit určité sympatie, které snad ke mně chová? To by znamenalo, že mě musí znát… Rozvíjejme tu úvahu však dále – posílá-li mi ty navštívenky s úmyslem, abych se stal přítelem žehu, co tím může ta dotyčná sledovat – chce mě snad poznat blíže a navázat tím pádem určitý kontakt mezi sebou a mnou? Staví se otázkou, proč a za jakým účelem. Divné je, že zná mou adresu, to je záležitost poměrně zneklidňující, zvláště tehdy, hledáme-li způsob, jakým se jí asi mohla zmocnit. Společnost přátel žehu! Ten sled tří slov, tak promyšlený, jednoduchý, a přitom – co asi může být náplní takovéhoto občanského sdružení, o tom název nevypovídá téměř nic. Může si snad někdo rozumně uvažující skutečně myslet, že členové tohoto spolku se po večerech schází a vypráví si o tom, jakým způsobem zpopelněni by si v budoucnu přáli být?
Dalšího rána jsem se hned vzápětí po probuzení nedočkavě vrhl ke schránce. Ležela v ní opět obálka, od těch, na které jsem byl již zvyklý, se však poněkud lišila. Písmo bylo hned na první pohled totožné s písmem pisatele adres na zásilkách z minulých dnů. Dopis byl však tentokrát poněkud větší, přesněji řečeno, to co ho činilo větším, byla jeho délka, ano, o dobrou třetinu oproti svým předchůdcům vyrostl. Udělal jsem to, co jsem udělat musel, a co by asi každý v této situaci očekával. Roztrhl jsem ho a pohlédl na to, co skrývala obálka ve svém nitru. Byl to papír, na dvakráte přeložený. S rozkoší jsem prolétl jeho obsah a bylo mi jasné, že mě Ona miluje.
|
|
|