|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Byla vždycky jednou jedna malá holka. Ta malá holka měla kurdnaté vlasy. Jak ráda chodila na hrušky, kadeře se jí zacuchávaly do větví stromů. Větve ulomila a stavěla si z nich parohy. Koukala do zrcadla a smála se, že je paroháč. Když chtěla parohy sundat, zamotaly se do jejich kudrlinek. Podívala se do zrcadla a nesmála se. Byla paroháč. Začala své kudrnaté vlasy proklínat. Přála si vlasy jako rovné stuhy. Přála si vlasy od paní duhy. Ráno se z toho snu probudila a jeji vlasy byly rovné. Podívala se do zrcadla a smála se. Parohy nebyly třeba. Běžela do luk říct to kvítím. Jak tak běžela, nožička ji bolela. Proč ji noha bolela? Plochá noha bolela. A tak děvce o holích vrátilo se domů. Podívalo se do zdrcadla a co nevidí. Vlasy rovné, hnáty křivé. Parohy nebyly třeba. A tak děvče začlo klít, že chce rovné hnáty mít. Zrcadlo nechám já tě žít, když mé nohy budou fit. A hned teď. Šla si lehnout pod keřík. Pak ji vzbudí lehký křik, hodí na své nohy mžik a než bys řekl pumprlik, chytá úsměv ladných štik. Běžela do luk říct to kvítím. A jak tak běžela, ručička ji bolela. Uďálo se bebíčko, velké jako sluníčko, hnisem se hned zalilo, uranově svítilo. Chudák děvče, malé, zlaté, mele páté přes deváté. Chodí přece do deváte, má být doma o půl páte. Proč se na to všichni ptáte, když to takhle dobře znáte. Spěchá děvče nešťastné. Dívá se hned do zrcadla, uchopí ho za dvě madla. Odstraň bebko a pak padla. Parohy se hýbou v rohu, děvče mizí do brlohu. Jde spát. Ráno krásné probuzení od sluníčka žlutavého. Kouká, co kde je a není, cití něco smradlavého. Nikdy více, pryskyřice, vonná máta, to snad teta nebo táta? Pryč je bebko natotata. Běží děvče veselé, běží to říct květinám. Kouří se jí z koudele, nejvíc z dívek, co já znám. A tak tahle holka malá, vypráví si s květinou. I když je jich louka plná, vybere si jedinou. Téhle milé kvítce jedné, vypráví jak žila ve dne, co seběhlo se do půl jedné. Co do půl jedné seběhlo se. Jak se malá dívka sklání ke květině rozmilé, někdo spoza lesa zařve, hovniváde, debile. Na to je ta holka zvyklá, že volá Honza jednička. Ví, že volá kousek vola, slýchává tak Jeníčka. Nevidí tu jeho oči a vůbec né už Jeníčka, k lesu se však pootočí, zachřoupá C7. Zdravé děvče ubohé, mění se na nebohé. Rychle běží k zrcadlu, letmo chňapá po madlu. Nechci být už jenom krásná, chci být taky stále zdráva, chci svítit jako hvězda jasná, nejsem přece žádná kráva. Teď hned, recomando, jasná zpráva. Jak nařídila dívenka, stalo se a událo. Sklo vcuclo její písmenka, recomando, nastálo. Tak tu stojí krásná dívka, nikde ji nic nebolí, nožičky má krásně rovné, vůbec si je neholí. Tak tu stojí, tak se pyšní, bratři chodí o holi. Dlouhé štafle, hlavu z višní, ostatním to osolí. Tahle dívka ohněm žhmoucí, stala se tou nestárnoucí. Nestárnoucí věku vzdornou, s bílou mašlí, s černou tornou. Chodí cestou, chodí loukou a div se světe, chodí tam, kde pšenka kvete. Štastné děvče rozmilé, zdravé, krásné, charakterní. Sem tam jedna promile. Nemá stín a nemá světlo, kdyby se to nezametlo, nemá chyby a žadné kdyby. Dokonalé děvče světa, bez viny a bez touhy. Zbýva už jen jedna věta. V rohu leží parouhy.
|
|
|