Bezmála dvou a půl hodinové představení Kupce benátského v režii Michala Dočekala nabízí jeden z mnoha netradičních pohledů na Shakespearovo dílo. V programu se dočtete, že děj se odehrává v Benátkách a Belmontu roku 2001. Obrazová příloha je sestavena z koláže barevných fotografií, které jsou nepochopitelně, nicméně velmi pěkně nafoceny v exteriérech. V neposlední řadě vás ve zmiňovaném programu zarazí hudební spolupráce – Beastie Boys, Frank Zappa, Blur… Vaše rozbujařelá očekávání jsou však skutečnou podobou inscenace přece jen zmírněna.

Původní text přeložil Alois Bejblík a dramaturgie se ujala Daria Ullrichová. Celkově se děj příběhu, většina dialogů i celkové vyznění drží originálu. Změny však nastaly v osobách a v některých místech děje. Z původní hry zmizely postavy Solania, Leonarda, Stefana, Lancelota a starého Gobba. Naopak přibyla postava vnučky dóžete a ducha Porciina otce. Přesto došlo k celkovému zjednodušení orientace v postavách a k vypuštění několika dlouhých dialogů. Ulici v Benátkách nahradila futuristicky pojatá Venice beach café a Porciiin palác Hotel Belle monde.

Základním prvkem, který nesměl v inscenaci za žádnou cenu chybět, byl vtip. Již originál je plný vtipných jazykových přesmyček. Režisérovi se to ale zřejmě zdálo málo, a tak si několik vtipných kreací přimyslel. Například princ Marocký je z cizí země, a tudíž má komické problémy s výslovností češtiny (číbrný místo stříbrný). Především je to ale fakt, že osobu Porcie hraje muž. Už to samotné nabízí řadu komických situací, především ve stylizaci Davida Prachaře do role opačného pohlaví – nemotorně ladné pohyby, přehnaná ženská gesta.

Zajímavé je, jak k nesourodému propojení díky futuristickému pojetí díla došlo ponecháním některých originálních prvků. Ačkoli jsme v roce 2001, platíme dukáty a ke všemu papírovými dukáty! Antonio neobchoduje přes Internet, nýbrž mu po moři cestují obchodní lodě. Právník z Padovy používá fax, zatímco na druhém stolku váží libru masa na starých vahách.

A ještě jedna inovace. Z úst jedné postavy zazní sprosté slovo – „stálo to za hovno“. Sálem to ihned zahučelo, stejně jako jevištěm, kde herci svého kolegu mravně okřikli. Samozřejmě že to bylo součástí hry. Nicméně samotné reakce – jak z hlediště, tak i připravené z jeviště, jsou dokladem toho, že jde o možná příliš silnou alternativu Shakespearova textu.

Obsazení jednotlivých osob bylo pečlivě připraveno a dobře propojovalo herce mladší generace se staršími. Role Žida Šajloka připadla vynikajícímu Ladislavu Mrkvičkovi. Stejně tak Miloslav Mejzlík v roli v roli Antonia exceloval. Jak už bylo výše zmiňováno, David Prachař se jedinečným způsobem zhostil role ženy Porcie. Z mladších herců se musí uznat talent Janu Dolanskému v roli Bassania a Viktorii Čermákové v roli Jessiky.

Scéna jeviště byla decentně sporá, laděná do příjemné oranžové barvy. Noční scény doprovázelo tlumené modré světlo. Zadní část scény tvořila stěna, ve které byl velký průřez symbolizující okno, a tak bylo možno zároveň sledovat děj uvnitř i venku za scénou. Dekorace odpovídaly celkovému futuristickému pojetí scény, stejně tak jako kostýmy. Mužské postavy byly oblečeny v pastelových světlých oblecích s bílými boty, ženy byly silně nalíčené a oblečené v pastelových extravagantních šatech. Kontrastně k tomu postava Šajloka byla oděna zcela tradičně v černém obleku a se všemi potřebnými detaily.

Slibovaná hudba moderních skupin byla výběrem těch nejdecentnějších pasáží z písní zmiňovaných interpretů a velmi příjemně dokreslovala celkovou atmosféru a dění na jevišti.

Celkové divadelní vystoupení bylo příjemné a zábavné, ale též navozovalo podněty k zamyšlení. Je však otázkou, zda některé vážnější části díla nebyly mírně ošizeny ve prospěch zábavných a odlehčujících pasáží.