|
Vždycky byla jednou jedna slečna. Ta slečna měla tuze dlouhé nohy. Ty nohy utíkaly za větrem.... Sukně vlála a ona se smála. Nohy běžely samy. Běžely loukou, běžely polem, bežely loukou, běžely kolem. Voněly moukou, běžely polem, běžely loukou i kolem. Běžely loukou i s kolem. Voněly moukou, koukolem. Běh loukoutoupolem jim vryla lem. Vryla do nich šedý lem. Lem, co louka lidem davá, když se zvedá a když vstává. Ten lem na noze patrný. Slečna k lemu chvíli kouká, zpozorní, pak ztichne louka. Ztichne celé okolí. Zmačkne lem, ten zabolí. Lem na noze patrný. Míti boty, od Taka Oty, býti více šetrný. Nebýt lemu sedé kóty, nemít nohy za trny. Nemít lemy, ty co hyzdí, nemít lemy ty co ty. Míti proutek švihokrášlem, smyl by kóty nicoty. Krasně se ty louko bavíš, pravda je, že patříš za mříž, děláš mi jen trampoty. Jak to těďka vyřešíme, dáš mi děngy na boty? Louka se ve víru zvedla, tichým hlasem kvítím předla. Ušetřím tě roboty. Když se takhle hašteříme, zbavím tě té mrákoty. Ušiju ti z kvítí lučních, základ vhodný na boty. A jak paní louka řekla, tak si dívka zvolna klekla. Lehký úsměv s podivem, než bys řekl šedý lem nebo davaj boty sem, rozevřela louka zem. Boty jarní stvořila, tak aby se líbila. Dívce krásné nevděčné. A co takhle věnec z kvítí, ten, co chrání, ten, co svítí. Tkaný přízí slunných nití, paprsčitých světel sítí. Ulehčuje vílí bytí. Řekni louko, to by bylo šití !! A tak jak louka neřekla, tak dívenka poklekla. Luční dárek navlékla. Navlékla ji veneček. Věrná louka všechno zvládá, dívka našla kamaráda, Plní všechno stůj co stůj, je to muška, zlatá slůj. Tajné plány dívka střádá, vytahuje jelenlůj. Obrať svoje lány vzdušné, srdce větem namaluj. Louka na to vírem kouká, obrací své lány v sluj. Hlavu tele, ucho z brouka, šeptá vetru duj jen duj. Plní vše jak řekla mladá, pocitem co štíru zadá. Cítí se jak blbeček. Vítr kreslí, louka strádá, kreslí oblak je to Lada. Kreslí srdce vírem tkané, kreslí křivky, kudy vane. Kreslí tak a říká pane, meluzínou nadýchané. Kreslí tak jak vlčí mák, srdce spánkem vyšívané. Věší ho na topol litý, umocňuje dětské mýty. Mýty o tom bílém oři, co v hlavách lidí písně tvoří. Jejich touhy v dálce větří, o pulnoci ve dvě, ve tři. A tak se to událo, pravda je tím mýtem, srdce visí nastálo, na topolu litém. Mladá slečna srdce ráda, touhou měnit to, co zvadá. Tady je ta cenná rada. " Louko ,jednej jako vláda !! Pokácej ten stromeček." Kašlu na to, kdo byl Lada, davaj srdce, co mi zvadá !!! Nakul ho ať prdlas padá !!!!". Louko ty jsi blbeček. Pak se jenom vítr zvedá, dívčina tu stojí bledá. Souží myslí, ta co nedá. Nedá klid a hledá možnost. Hledá něco k očištění, hledá možnost, která není, hledá tam, kde vítr pění. Hledá tam, kde tráva není, hledá tam, kde slunce není. Hledá paní jménem Není. Pak rozletí se zrcadlo a všechno, co mě napadlo, to pojme blbé říkadlo . To pojme tiché pábení: " Zlatý lem je trápení".
|
