Requiem
pro Kristýnu
Sedím
sama
ve vězeňském pokoji
své navždy nesmrtelné duše,
odporně
střízliva,
navzdory množství
lásky ve tvých podřezaných žilách,
sedím
opět sama
na okenním parapetu
polorozpadlé věže našich dávných snů,
tolik
podobna
svému věčnému
stínu, jež Vás za osamělých nocí straší,
upíru
lásky
postrachu všech
lásek, které se zdají být věčně mladé,
krvácím
do prachu osamění
duhu, avšak ty rubínové krůpěje krve mé,
lásku
nikdy nepoznaly, toť můj
osud, moje daň za nesmrtelnost,
umírám
každý den znovu,
podobna spasiteli Vašich iluzorních vztahů,
sledujíce
svobodu ptáků, tu
nádhernou svobodu vzlétnout k vykoupení,
předsmrtnou
křeč
Vašich, ptákům
tolik podobných, dětinských iluzí o světě,
tvojí
touhy po životě, jež
vytéká z Tvých rozřezaných zápěstí,
nesmrtelné
lásky, jež spolu s
Tebou umírá, a Ty prosíš o zázrak,
duše
ta je lásko věčná,
a proto jsem tu, abych Tě svým
polibkem
přivedla zpět k sobě
lásko, do království, kde nic nekončí,
věčnosti
ve které se můžeme
milovat, patříme totiž mezi ty
zachráněné.
|