Nejdražší dcerušce...

Sledovala mouchu jak se v agonii motá kolem rozpálené zářivky, pověšené nad nočním stolkem u malé postýlky. Sedící na staré rozvrzané židli si u stolku vylévala srdce starému sešítku potáhnutému kůží.

Horké slzy nestékaly po tvářích kvůli utrpení ubohé mouchy, ani nelitovaly pochroumané vazby deníku.

Byly to slzy zklamání. Ten, koho tak upřímně milovala ji opustil před dvěma dny.

Žárovka zablikala a moucha se zřítila k zemi.Když dopadla, ozval se zvuk podobný dopadnutí kapky letního deště na rozpálenou zem. Moucha ještě chvíli bezmocně mávala nohama do všech směrů, pak ale její malinká duše odešla nadobro.

Dívce po tváři ukápla další slza, pero se svezlo po papíře až dolu a zničilo co už bylo napsáno. Oplakávala smrt jejího bratra. Zemřel před dvěma týdny – 11. září.

Z mezer mezi dřevy tvořících podlahu, začali vylézat mravenci. Rozebírali mouchu na různé části a postupně ji odnášeli do svého mraveniště.

Další slza vyhrkla z rudých, napuchlých očí. Ani teď jí nebylo líto ničeho, co se kolem ní právě odehrávalo. Právě dnes uběhl měsíc od autonehody, při které se zabili její rodiče.

Z tělíčka na podlaze už nic nezbývalo. Proudy slz se valily po mokrých tvářích.

Už nikoho neoplakávala, litovala, ž tak moc přiblížila žiletku ke svému zápěstí. Zvedal se jí žaludek při pohledu na záplavu krve, která se jí řinula z žil.  Slzami se snažila zadržet výkřik.

Nesměla vykřiknout, protože nechtěla vzbudit její dvouměsíční holčičku ležící na postýlce, zatím ušetřená všeho, co se právě odehrávalo.

  Dívka, spíš matka pomalu ztrácela vědomí. Svírána křečemi se choulila nad deníkem a třesoucí se rukou dopisovala posledních pár vět:

‚‚Mojí dcerušce, promiň mi, že...‘‘

Ne, neměla už sílu. Její těžká hlava s vlasy slepenými krví se zaduněním dopadla na desky deníku a z rukou jí vyklouzla lesklá žiletka, která se zařízla do podlahy v místech, kde ještě před chvílí leželo tělo mouchy.

U jejích nohou se objevil malý mravenec...