Na větvi seděl pták…
Petr Sax
- - -
Na větvi seděl pták
Seděl tam jen tak…
Pozoroval den
a když byl spokojen
zacvrlikal radostí
píseň věčné mladosti
V poli zajíc
dvě uši dlouhé
to cvrlikání poslouchá
Ptačí píseň o radosti
proniká do jeho kostí
k pohybu ho ponouká
Zajíc je tvor dosti plachý
to snad každý dobře ví
Stačí někde malý pohyb
hned peláší do křoví
Když však tenhle ušák slyšel
jaro zpívat ptačím hlasem
Panáčkoval, skákal,
běhal - jako pejsek za ocasem
Zapomněl na všechnu plachost
v jeho srdci sílil jas
Cítil v žilách tepat život
jak přichází zas a zas
Jak tak skákal
na tom poli
zahlídl ho zdejší pytlák
Nosil s sebou vždy pistoli
hned ji tasil a střelil - třikrát
Dvě kulky jenom hvízdly vzduchem
a ztratily se v trávě
Třetí ušáka trefila
když vyskočil zas právě...
Zavrávoral a spad na zem
do jeho těla vstoupil chlad
Svět mu v očích začal černat
zvuky přestal poznávat
Uslyšel jen ptačí hlásek
jak k jeho srdci promlouval
Že ho zpěvem přived k smrti
v lítosti se omlouval
Ušák z posledních svých sil
ve tvářičce malý úsměv vyloudil
a tichounce zašeptal…
„Ptáčku, ptáčku
tvore milý
výčitky si nedělej
Zemřu teď rád
pro tu chvíli
kdy zaslechl jsem melodii
vycházet z tvých útrob ven
Zachvěla se ve mne svěžest
která nezná žádný skon
Lahodný toť nektar bohů
vychutnal jsem každý tón
Okusil jsem nevinnosti
jenž nezakalí žádný hřích
Mé obavy se rozpustily
jako v žáru slunce sníh
Znám teď věčnost
nebojím se
když tu teď tak umírám
Opouštím sic obraz světa
však za ním dveře otvírám
A do prostoru jasné záře
prostupujíc všechen čas
Bez otázek ponořím se
následujíc vnitřní hlas
Tak mi ptáčku zacvrlikej
ať si můžu vydechnout
Tělo už mne velmi tíží
nemohu s ním vůbec hnout
Pytlákovi na večeři
klidně ho tu zanechám
Vím, že nejsem pouhá forma
tak se toho nelekám
Děkuji ti, jak jen mohu
za poklad co jsi mi dal
když si tady na té větvi
dnes vesele cvrlikal“
