„A ten kapr byl táákhle veliký,” stačil nám ještě sdělit, než se svezl pod stůl.
Podíval jsem pod stůl, a pak na Viktora.

„To já jsem jednou převážel kufr plný kotoučů na činky. Strašně přes váhu. Když to ten chlápek s ručníkem na hlavě viděl na rentgenu, řek’ mi, ať ten kufr otevřu a ptal se mě, co to jako je. Tak jsem mu řekl, že to jsou kotouče na činky. Chtěl nějakej bakšiš, usmlouval jsem to asi tak na desetinu,“ řekl jsem a čekal jsem na reakci.

„Tak činky jsem ještě nepřevážel,“ zamyslel se Viktor a napil se koly.
„Z jižní Ameriky jsem si ale přivezl vycpanýho krokodýla.“
„A jak byl velkej,“ rozpažil.
„Byl to vlastně kajman. Do příručního zavazadla jsem se ho neodvážil dát, protože bych ho v něm nepřevezl, to se moc kontroluje. Tak jsem ho dal na dno kufru a proběhlo to bez problémů. Měli tam i takhle velkýho, opravdovskýho vycpaného krokodýla,“ opět rozpažil, „ale ten by se mi fakt kufru už nevešel.“

„Jo, to znám,“ ledabyle jsem prohodil. Pod stolem byl stále klid.

„Sám jsem si jednou přivezl z Indie vycpaného slona. V nadšení jsem si ho pořídil na takovým tržišti, prodávali tam fakt všechno, hodili mi ho pak až do hotelu. Neprv mě to netrklo, až před odjezdem jsem si uvědomil, že bude trochu náročnější ho dostat do kufru. Tak jsem mu rozříznul břicho plastovým nožem, který jsem měl na stole od včerejší číny, a všechno to seno jsem z něj vyházel a nacpal do igelitových pytlů. Další ráno pokojská koukala, když nikde neviděla slona, jen asi 40 plastových pytlů plných slámy. Normálně jsem mu odmontoval ty kly, dal jsem je na dno samsonitu a tu kůži jsem zpřekládal a nacpal do kufru, přes ty kly. Ve vedlejším pokoji bydel nějakej Brit, který si mě na ten kufr musel sednout, aby se mi ho vůbec podařilo zavřít.“

Viktor nevěřícně koukal. „Slona?“

„Jo, slona. Někdy se u mě můžeš doma stavit. Nechal jsem ho po návratu vystříkat nějakou gumou a sešít. Pak jsem mu v místě, kde má zadek nechal udělat takovej ten čudlík, jako mají ty nafukovací matrace. Na Matějský jsem pak ukecal chlápka, co tam prodával dětem balónky, že bych potřeboval něco nafouknout. Večer se u mě stavil s takovou malou bombou, pak musel jet ještě párkrát do domů pro nějaký větší bomby, ale nakonec mi ho nafouknul. Říkal, že to ještě neviděl. Každopádně se mi teď doma v obýváku vznáší u stropu,“ stačil jsem mu ještě sdělit, než jsem se svezl pod stůl.