|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
(Z)rádce
Tři země, Erris, Ughamie a Sidar, kterým vládl mocný, ale spravedlivý král Aurus, žily pokojným a ničím nerušeným životem. S okolními královstvími udržovaly přátelské vztahy, nikdy nevedly války. Na jejich tržištích probíhal čilý obchod se zbožím ze všech zemí, obyvatelům nikdy nic nescházelo. Sýpky se jen prohýbaly pod obilím, lesy byly plné zvěře, v řekách plavaly tisíce ryb. Země kvetly, země vzrůstaly, země žily v blahobytu. Zprávy o moudrosti a vladařských schopnostech krále Aurea se brzy roznesly i do všech vzdálených zemí…
Obraz první
„Přál jste si se mnou mluvit, králi?“ ozvalo se a do síně vešel vysoký muž v sametovém plášti.
„Zdravím tě, Siresi, můj příteli!“ král se pousmál a popošel směrem k příchozímu.
„Á, příteli!“ pomyslel si Sires a v duchu se zasmál, „co zase po mně bude ten stařík chtít?“
„Posaď se,“ pokynul mu král směrem ke kamennému stolu, na kterém stál džbán vína a dva kalichy.
„Ale podívejme se!“ pomyslil si Sires, „tak on se už na můj příchod i takhle připravil! No tak jen povídej, povídej! Co máš na srdci?“ Oba se posadili a král nalil víno. To opět přišlo Siresovi zvláštní: král se většinou nechával obsluhovat svým služebnictvem, teď ale dokonce nalil první jemu.
„Na zdraví,“ pravil král a zhluboka se napil. Sires jen symbolicky smočil rty. Stále po očku sledoval Aurea. Jeho úlisné hadí oči se zatřpytily.
„Kdyby teď viděl lid svého krále,“ pomyslel si, „s kalichem v ruce a jak mu kapka vína stéká po bradě. Hezky se umíš, příteli, přetvařovat před svým národem. Mají tě za svůj vzor, za nejčestnějšího člověka v našich Zemích. A jaký ve skutečnosti jsi?…To vím jen já, nikdo jiný. Jen já, tvůj rádce Sires, znám všechna tvá tajemství. Ty že jsi geniální státník a filosof? Dovol, abych se zasmál. Ano, možná, že TY říkáš geniální myšlenky a říkáš moudrá rozhodnutí, ale kdo je jejich autorem? Promiň mi, příteli, ale ty to nejsi…Jsem to já. To já, Sires, vládnu těmto Zemím, ale tvým prostřednictvím. Ty si to ale nepřiznáváš, myslíš si, že pouze ty jsi tady jediným králem. Přehlížíš mě, nepodílím se ani na zlomku tvé slávy, ale když ti teče voda do bot (myslím, že i teď), hned si rázem vzpomeneš na svého nejlepšího „přítele“…“
„Potřebuji radu,“ řekl rychle král, jakmile dopil pohár až na dno.
„No prosím!“ pomyslil si Sires a pak pravil směrem ke králi: „Samozřejmě, výsosti, jsem vám vždy k dispozici.“ Náhle oba uslyšeli kroky, které se rozléhaly kamennou síní. Přicházela k nim králova choť Elatres. Krásná, mladá žena, o mnoho mladší než její muž. Nesla se hrdě jako páv, její pohyby byly ladné jako pohyby kočky. Oba muži přerušili hovor a vstali.
„Buď pozdravena, má královno,“ pravil král, jakmile došla až k nim. Sires se beze slova hluboce uklonil a při tom si pomyslil:
„Není škoda, že tak krásné mladé poupátko utrhl zrovna ten stařec?“ Při této myšlence se musel zasmát. Napřímil se a jeho pohled se setkal s královniným. Pokusil se potlačit úsměv. Nestačil to avšak udělat dostatečně rychle a královna si všimla jeho výrazu. Těžko říct, jaké v ní vyvolal pocity. Z pohledu, kterým se následně Elatres zadívala na krále, Sires pochopil, že důvod její návštěvy bude veskrze osobní. Rychle se rozloučil a opustil síň, aby si ti dva mohli v klidu promluvit.
Obraz druhý
Sires se procházel rozkvetlými zahradami, až našel malý opuštěný altánek prorostlý šípkovými keři. Zde chtěl na chvíli spočinout, do doby, kdy se začne stmívat. Posledních pár týdnů nedokázal nemyslet na nic jiného, než na to, jak přinutit krále, aby konečně řekl po letech pravdu, aby prozradil lidu, kdo to vlastně stojí za jeho rozhodnutími.
„Samozřejmě,“ zauvažoval, „by tomu lidé zpočátku nevěřili. Nechtěli by slyšet nic o tom, že ten, koho si tolik let vážili a komu se klaněli, je vlastně lhář a podvodník. Poté by si ale zvykli…na co? Co by se vlastně změnilo, kdyby jim král řekl pravdu?…Vlastně vůbec nic. Lidé by stejně krále nezavrhli a nevysadili by mě na jeho místo. Ne, kdyby řekl pravdu…“ Náhle strnul. Napadlo ho něco, na co se neodvážil nikdy pomyslet. „Ale co kdyby…král náhle zmizel, co kdyby…Zemřel,“ vydralo se z jeho úst ono ďábelské slovo a ve stejný okamžik se v jeho hlavě zrodil během zlomku vteřiny ten strašlivý plán: zabije krále a nastoupí na jeho místo. Je přece jeho první rádce, jeho nejvěrnější. A král je přeci bez potomků.
„Můj plán je prostý, až komický. Bude temná noc, nebude svítit ni měsíc, já vylákám krále…pod nějakou záminkou…ven z hradu a tam, na ulici, v naprosté tmě, beze svědků…vytáhnu dýku a ta si velmi snadno prorazí cestu…bude to snadné, nebude nic očekávat…Ráno ho najdou ležet v bahně na ulici…poznají v něm svého milovaného a hnedle s tím poběží na hrad. To hned Země budou truchlit pro svého vládce a nejvíc já, jeho největší a nejoddanější přítel…“ Tak přemýšlel Sires a na jeho tváři se usadil spokojený výraz, takový, jakého jsou schopni při takových úvahách jen ti největší bezcitníci. „Trápí mě však pouze samotný akt zabití. Ono…přijde to docela snadné, když se o tom uvažuje, ale jiné je, když se to má udělat…vlastníma rukama…“ náhle se celý roztřásl. I když to bylo bezcitné zvíře, přece jen si nebyl jist, zda by dovedl zavraždit. „Ale vlastně,“ pomyslel si, „proč bych to všechno měl dělat já? Přece nepotřísním své ruce jeho krví? Na královském dvoře přece jistě existuje víc lidí, již by to rádi udělali…“ Tato úvaha ho zaujala natolik, že se rozhodl ne pouze s ní koketovat, ale považovat ji za fakt. „Naleznu někoho, kdo se stane zprostředkovatelem mé pomsty vůči králi. Ano, tak to udělám. Král bude zabit. Neznámo kým, neznámo proč. A já se ujmu vlády místo něho…A pod mýma rukama se Země stanou největší a nejsilnější říší, jako kdy svět poznal. Já vlastně nedělám nic zlého, když chci…vyřadit krále ze hry. Dělám to pro Země, pro blaho lidu! Bude jim tady líp, když jim budu vládnout já, ne ten senilní tvrdohlavý stařec. Mé myšlenky tedy ani nemohou být hříšné. Není to hřích, je to jen víra, že…bude líp…“ a poté potichu dodal: „Pro všechny, pro lid, pro Země…konám v jejich zájmu, jejich jménem…“ A tak Sires obrátil i největší hřích v největší dobrodiní. Ve svých myšlenkách spočinul ještě dobrou hodinu, během které se v něm ještě více zakořenila vize, že jeho „věc“ je dobrá a že není nic špatného na jejím vykonání. Pevně se rozhodl: provede ji nejpozději do měsíce, déle již nedovede čekat.
Osud ale chtěl tomu, aby Sires nebyl nikdy donucen vykonat svou pomstu.
Obraz třetí
Konala se právě hostina na počest královniných třicátých narozenin (alespoň to tvrdila). Stoly se prohýbaly pod mísami těch nejlahodnějších pokrmů, víno teklo proudem a hlahol z hrdel naplnil hodovní síň. Okolo stolů seděli hosté: dámy v nádherných šatech, rytíři v pláštích a všichni se vesele bavili, nevědouce, co nastane za pár chvil. Zatímco královna jen skromně ochutnávala, královi se velmi zalíbila šťavnatá pečeně. Sires se vyloženě nudil: krom krásné oslavenkyně nebylo na oslavě nic zajímavého. A náhle se to stalo. Doprostřed zábavy se náhle ozval hlasitý kašel a sípot. Avšak ne obyčejný, ale takový, při kterém se zastavovalo srdce strachem. Všichni otočili hlavy tím směrem, vyskočili se židlí a běželi ke králi. Dusil se. Sloužící okamžitě přiskočili, snaží se mu pomoci, zavolali doktory, ale…nestihli to.
Sires to vše sledoval, nevěřil svým očím. Byl to zázrak. Král umírá, ale ne jeho rukou, či rukou kohokoli jiného. Jako by se mu sám stavěl z cesty. Jako by nesnesl, že ho chce zabít někdo z „přátel“, zabíjí se sám. Náhle ryk utichá, utichá strašlivé sípění. Je po všem. Král stále sedí na stolici, avšak bez pohybu, bez známek života. Před ním na talíři kousek pečeně. Síň se naplnila tichem, posvátným, děsivým, takovým, jaké může vytvořit pouze blízkost smrti. Sires vstává. Všichni se na něho otáčí. Sires odchází. Vzápětí se dává královna do pronikavého pláče.
Po pár týdnech byl na tajném hlasování zvolen novým králem tří zemí, Erris, Ughamie a Sidaru, nejoddanější a největší přítel tragicky zesnulého krále Aurea-jeho první rádce Sires, který po několika měsících slavil svatbu s vdovou po minulém králi-paní Elatres. A v Zemích vzešel nový panovnický rod, jenž z nich vytvořil největší a nejvěhlasnější stát a navždy je zapsal nesmazatelným písmem do knihy dějin.
|
|
|