Primus Dilectio

3. kapitola - Úkryt

Vlak se neúprosně blíží a já začínám panikařit. Koukám doleva, doprava, nikde nic, nikde nikdo, jen pár světel a já. Už troubí, vidím do obličeje vystrašenému řidiči, jiskry od pištících brzd. Pohled na tenhle ohňostroj mě děsí a nevím co dál. Celý život mi probíhá před očima, jeden útržek za druhým. Od doby co jsem byl malý, každý čin, každý neúspěch, zklamání, porážka. Vidím, jaká se ze mě stala troska. Bum...

Probírám se na zemi vedle zastavujícího vlaku, někdo do mě strčil. Rozhlížím se, ale nikoho nevidím. Vlak projel a v místě, kde jsem se zasekl je zachycen kousek bílé krajkové látky. Vstávám, a jdu pro ni. Cítím, jak jsou koleje ještě horké a látku vyprostím ze spárů proradného ostrého šroubu, držícího kolej na pražci. V tom ke mně přiběhl strojvedoucí a ptá se, jestli jsem v pořádku. Jsem roztřesen a tak se mu snažím říct, ať jede dál, že je vše v pořádku, ale vídím, že mi nevěří. Říká, že jde zavolat pomoc, aby se na mě někdo podíval. To nesmím připustit a říkám si, že když to nejde po dobrém, tak… se na něj podívám, jak nejvíce zle to jde, a zopakuji odpověď. Zřejmě ho to vyděsilo, díval se mi do očí a bylo vidět, jak to jím otřáslo, sám nevím co v nich viděl, ale asi to nebylo jen tak, protože to byl chlap jak hora. „Omlouvám se pane, doufám že budete v pořádku, naschledanou...“ a odešel. Naprosto vyčerpaný jsem si sednul, snažíc se vstřebat co se právě stalo.

Příroda dává najevo, že zima přichází, protože se začíná stmívat a to už tak brzo. Ochladilo se, začal foukat silný vítr a pomalu se smráká. Malé studené kapky dopadají všude kolem a je cítit krásná vůně mokrého prachu. V hlavě mi opět vyvstane myšlenka na úkryt, tak se tedy zvedám a mířím směrem k onomu domu. Už z dálky je vidět jeho obrys. Jdu vedle tratě, na jedné straně 4 řady kolejí zarostlé bujnou vegetací a na straně druhé mohutný, neprostupný živý plot a za ním drátěný. Budova se rýsuje ze stínu a působí strašidelněji, než kdy předtím. Je slyšet jen zvuk kapek dopadajících na listy stromů a z dálky štěkot navzájem komunikujících psů. Je vysoká, a rozlehlá. Má obrovská, z valné většiny vymlácená okna a půlka střechy je zřícená, zřejmě tam hořelo, všechno má nádech uhlové barvy. Oknem je vidět dovnitř, je tam  místnost, ve které jsou jako osvetlění na zdech přidělané pouliční lampy, samozřejmě nesvítí a dovnitř je vidět jen díky světlu, které tam proniká zřícenou střechou. Jdu dál podél trati a koukám, kudy bych se tam mohl dostat. Náhle přijdu k místu, kde je živý plot vystříhán, akorát tak, aby se jím dalo projít.

Vydám se tedy tím směrem a zjišťuji, že na tom místě je vyštípán i kovový plot a tak projdu dále. Vidím malý vchod, zřejmě tam bývaly dveře, ale teď je vidět jen tma uvnitř. Hned za vchodem vedou malé koleje, což je mi dost divné, nechápu co tu dělají, celá místnost se zkládá z betonových sloupů a vpravo jsou schody nahoru. Jsou totálně zasypané spálenými troskami střechy a tak se tam nedá vlézt. Vlevo je dlouhá cesta podél kolejí, která končí otevřeným vstupem, kde jsou nové objekty, zřejmě nějaké firmy a tak tam radši nejdu. Všude na zdech jsou grafity. Jdu rovně, kolem sloupů, až přijdu ke vchodu do zřejmě veliké a prázné místnosti, je zahalená tmou a tak se radši podívám ještě jinam. Všude jsou grafity a velikánské poklopy od větracích šachet, nezvykle obrovské. Náhle zahlédnu další vchod. Vydám se tedy tím směrem a vejdu do místnosti se dvěma kruhovými betonovými výřezy na podlaze. Jsou asi pul metru vysoké a prostě leží na zemi. Když k nim přijdu a podívám se nahoru, tak vidím, že ve stropě i ve střeše jsou stejně veliké díry o průměru tak 3-4 metry. Je vidět na ještě nezničenou střechu, vypadá staře, bytelně, z původního dřeva. V místnosti, ve které stojím není nic, jen mezerami ve zdi prosvítají kužely světla a stále jsou všude obrazy na zdech. Zřejmě se tu musejí scházet feťáci, protože některé výjevy jsou opravdu bizzardní. Dostal jsem neodolatelné nutkání podívat se do prvního patra, ale cesta je zatarasená a tak jsem se rozhodl prozkoumat okolí budovy. Vyšel jsem ven, kde už začínal poměrně silný déšť. Jdu podél zdi, za roh, až na konec té strany domu. Tam jsem objevil kopec, na kterém jsou stromy. Řekl jsem si, proč se tam nepodívat, když už jsem tu.

Vydrápal jsem se nahoru a co nevidím, pár schodů a otevřené dveře do prvního patra. Najednou jsem stál v obrovské místnosti, kde na zemi byly 2 výřezy a malby ještě děsivejší a přímo obrovské, nechápu, jak mohl jeden člověk nakreslit tak obludný výjev jiného člověka vysoký minimálně tři metry. Najednou jsem si uvědomil, že bych tu nemusel být sám, navíc takhle večer a v dešti. Když jsem se podíval na vchod, kterým jsem přišel, naskytl se mi opravdu divný pohled. Oknem vedle dveří je vidět zeď, ohraničující okolí této budovy, jenže za ní rozlehlý hřbitov. V této místnosti nic není, je prázdná, jen u zdi tři kóje, tmavé a ponuré, nevím, k čemu tam jsou. Na druhém konci je vchod, ale unitř je tma. Neprostupná a všepohlcující tma. Jdu dál až ke vchodu. Nakročím dovnitř, vůbec nic nevidím, v těle se mi rozproudil adrenalin a najednou..... světlý záblesk, a setinu jsem viděl, jako by byl den. Jsou to staré umývárny, opadávající kachličky na zdech, tma.... Zase záblesk a v tom se předemnou mihla postava. Zase tma. Celý vystrašený si chci promnout oči, tak je zavřu a zase záblesk. Trvá dlouho, co to je, vidím vše jako by byl den. Promnul jsem si oči a když jsem je otevřel, opět nic nevidím. Začíná mi to docházet. Zřejmě nějaká vlastnost upírů, zavřel jsem tedy oči a rozhlížel se kolem. Celé umývárny se záchody jsou modře laděné, stará oprýskaná barva působí, jakoby se místnost trhala na kousky. Náhle, z ničeho nic, bez varování se předemnou objevil člověk, mohutný, v plášti. V jedné ruce lovecký nůž a v druhé baterka. Posvítil na mě, já jsem přestal vidět, tak jsem otevřel oči a dal se na útěk. Běžím zpátky ke vchodu. Ohlédl jsem se za sebe a vídím, jak běží za mnou, v tom jsem šlápl do prázdna a kruhovým výřezem padám několik metrů dolu, na onen betonový kus.

Dopadl jsem celým telěm tváří k zemi. Temnota... Nemohu se hýbat, moje mysl se propadla do hlubin a opouští mé tělo. Jakobych se z výšky koukal sám na sebe, jak tam bezmocně ležím....