Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.11.
Zina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tichý zpěv
Autor: tamtama (Občasný) - publikováno 19.2.2008 (13:20:36)

Tichý zpěv

 

Bylo nebylo, na ostrově za osmi světy žilo společenství skřítků. Skřítkové byli bezstarostní a milovali svůj ostrov plný velkých třpytivých květin, barev, které si ani neumíš představit. Mezi květy tančili průzrační motýli a stromy, stromy tam byly tak malé. Malé, ale plné různorodého ovoce chutnajícího po nebi.

Po nebi zataženém s prosvítajícími paprsky, jasném s barvou alabastru, bouřícím s vodními mraky a blesky, fialově rudém při západu slunce. To ovoce mělo chuť všech nebí, které znáš. Ostrovem protékalo mnoho modrých říček a potůčků a všude rostla zelená tráva, jemná jako mech. Žilo tam mnoho zvířat, která uměla zpívat neuvěřitelně nádherné tiché písně.

Ten ostrov se jmenoval Tichý zpěv.

 

Na jiném místě, v jiném čase, za jedné bouřlivé noci na břehu hrozivého moře, mladá žena staví svoji loď. Je krásná, ale sama, unavená a svírá ji velký strach. Chvílemi má pocit, že již nemůže dál, vlny jsou větší a větší a Liliana touží s nimi splynout, ale nemůže, protože ještě neví, jaká je její cesta, kde je její místo. Ona poslouchá svou přítelkyni v duši, velikou šeptem zpívající rybu a ví, že musí pokračovat v cestě za svým štěstím.

Když Liliana dokončí svou malou loď, začíná odliv. Ona nastoupí a nechá se nést mořem, které je již klidné, spí. Po třech dnech a třech nocích otevře oči a spatří první svět. Je zde horké slunce a rozpálené kameny pláčou a nádherně litují své ztracené moci. Liliana pláče s nimi. Očistí svou duši v žáru ohnivého slunce a vydá se na další cestu.

Zanedlouho najde druhý svět, plný křiku a blikajících světel. Točí se jí hlava a bolí ji oči, otočí se a pluje dál.

Třetí svět je velká třpytivá koule složená z nádherných obrazců.Liliana se chce stát jedním z obrazců, ale když se dotkne té třpytivé nádhery, pocítí ledový chlad a zlost, nemůže odolat, pomalu se stává strachem. V tom, za sto let, se její loďka pohne, Liliana padá zpět a pádluje rukama co nejdál od té mrazivé přetvářky.

Tři další světy si byly podobné. Převládala tam šedivá barva, žádné světlo, žádná tma. Ona u těchto břehů nepřistála, nějak pocítila, že se pomalým nudným způsobem přibližují k třpytivě kulatému ledu.

 

Sedmý svět je nádherný dům. V tom domě je vše, co Liliana potřebuje. Pohodlná postel s nebesy, jídlo i pití všeho druhu, nádherné šaty, knihy a teplo. Vše na co si vzpomene, ihned má. Není tam sama, dům je živý, mluví s ní. Je šťastná.

Za čas Liliana zatouží po projížďce ve své lodičce. Vezme si žluté šaty, slunečník a odchází. V tom se před ní zabouchnou dveře. „Co se děje, můj milý domečku, snad průvan?“ Ptá se. A dům odpoví: „Ne vítr, to já zavřel dveře, dlouho sis na moře nevzpomněla, ale teď tě volá tvá šeptající ryba, ty ji ještě tolik nevnímáš, ale já ano. Na moře tě nepustím. Dal jsem ti vše co mám, obětoval jsem své poklady, zdi, okna i střechu jen pro tebe a proto musíš zůstat se mnou. A pamatuj, já vidím do tvé mysli, mě neopustíš. NIKDY!“

Liliana ten den a tu noc plakala. Druhý den a noc bojovala s hady a štíry pocitů viny. Třetí den očistila svou mysl a té noci odešla. Uháněla odtamtud co jí síly stačily a když se odvážila ohlédnout, spatřila, že se dům usmívá.

 

Teď již pluje dlouho, předlouho. Je vyčerpaná, prochladlá, má žízeň a hlad. Vzteká se a nadává na svou zpívající rybu.Lituje, že nezůstala s domem. Pláče, umírá……………………

je klidná a prosí svou rybu za odpuštění, přijímá vše a děkuje, celá se odevzdává jejím mokrým ploutvím. Znenadání kolem loďky plují delfíni. Jeden ji líbá a to je jakoby pila, druhý ji hladí a to je jakoby jedla. Ostatní táhnou loďku.

 

 

Společně doplují k osmému světu. Je tmavý. Liliana vystoupí na břeh. Pocítí chlad a v dáli spatří malé blikající světýlko. Nohy jí nesou tím směrem, stále blíž a blíž.

U ohně sedí muž, pozvedne hlavu jejím směrem, dlouho na sebe hledí. Chvíli se smějí, chvíli pláčí, oba však vědí. A dokud nezemřeli, hledí na sebe dodnes. OJOJ.

Né to ještě není konec.

Muž vstává, bere ji za nataženou ruku, jdou k loďce a nechají se vést delfíny.

Muž jí vypráví svůj příběh: „Žil jsem na ostrově Tichý zpěv. Jako dítě jsem byl velmi šťastný a bezstarostný. Bylo tam vše co jsme potřebovali, já a moji druhové, protože ostrov byl plný lásky. Pak jsem ale vyrostl, byl jsem o hodně vyšší než všichni ostatní a oni mě přestali milovat. Těsně před tím, než jsem dospěl, jsem si postavil loď a opustil ostrov. Zůstal jsem v prvním světě, který jsem potkal a smířil se se samotou navěky. Pak jsi přišla Ty a já znovu uvěřil.“

Liliana se usmála.

 

Náhle se na obzoru objevil ostrov Tichý zpěv. Ona ví, že jsou u cíle. On se polekal, třese se po celém těle a chce vyskočit z loďky. Ona ho chytá za ruku a říká:“Ty víš o tiše zpívajících zvířatech, které já znám ze svých snů?“ Přikývl. „Zavři oči a poslouchej, které je Tvoje?“

Zavírá oči………. a náhle se usmívá, směje se „Žába, moje žába.“ Teď už se oba svíjející smíchy válejí na dně loďky, v jednu chvíli na sebe pohlédnou, políbí se.

Ryba a žába tančí nad nimi.

Když připluli ke břehu, muž padl na kolena a promluvil k ostrovu: „Vím, že jste mě nikdy nepřestali milovat, to jen můj pocit odlišnosti, strach a také touha po Lilianě mě odvedli do samoty. Děkuji za všechno.“

Trpaslíci se seběhli, muž poznal, že vše věděli a pak všichni tančili s průzračnými motýly.

 

Liliana a muž spolu měli mnoho dětí, které nikdy nevyrostly. Ovšem, byli to totiž trpaslíci.

Poslední z jejich dětí však vyrostlo víc než ostatní. Milovalo ze všech  nejvíce příběh své maminky a těsně předtím než dospěl, opravil matčinu starou loď.

Od té doby nám o tom všem vypráví. My mu však stále nevěříme, pro nás je to takový směšný mužík. Vzpomeňte si, však ho znáte. Jeho obličej něčím nejasným neustále připomíná rybu, jeho chůze je taková…….skákavá.

A on nás přesto miluje.

 

                                                                  Dobrou noc

 

 

TT

5. 1. 2007



Poznámky k tomuto příspěvku
holger (Občasný) - 19.2.2008 >

 Felix Achiles de la Cámara... měli jsme v knihovně od něj jednu knížku "pohádek".


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter