Vzpomínám jak jsme o čarodějnicích pálili ve staré opuštěné cihelně na okraji města vyhozené pneumatiky. Vyvržené neurčitě fungujícím systémem  jako nechtěný důkaz neurčitého pokroku se tu každoročně proměňovaly na děsivě konkrétní černě mastné sloupy kouře. Vítězně se střetávaly nad jarně rozpačitým městem se smogem továren, který jinak vládl po zbytek roku místnímu ovzduší.

My sami neurčití jsme tu v tento magický den celí zablácení v holinách a v teplácích hrdinně zapalovali hromady umělého kaučuku a s fascinací jsme hleděli do plamenů a jedovatého kouře, akt vzpoury a vítězství. S chutí jsme do žáru ohně vhazovali eternitové desky, které se ve střepinách plných azbestu rozlétaly na všechny strany. Oblíbenou atrakcí byly také spreje „lybary“, které nádherně bouchaly a hvízdaly. Ledabyle pronásledováni místními policajty jsme se za tmy vraceli domů, předem očekávajíce výprask za pozdní příchod nebo nesplněný úkol. Jiného trestu jsme se nebáli. Stát byl asi v celku rád, že ho ten podivný zvyk každoročně zbavuje problémového odpadu.

Hned ráno nás čekala jiná slavnost, mávátková. Jak rádi bychom běželi hledat stopy řádění předešlé noci. Místo toho jsme se stali součástí podivně mdle šťastného hada prvomájového průvodu a s nejistou dětskou důvěrou jsme mávali svým vůdcům.  Jako ještě menší jsem se na tu slávu díval na černobílé televizi u babičky a jednou jsme spolu šli zamávat na průvod a na tátu, který musel nést vlajku. Všichni byli rádi, když to měli za sebou, ještě chvíli se nesly transparenty, tu méně či více ledabyle a za dalším rohem had mizel a na všechny čekal den volna. Pro zbytek dne se oslavoval svátek práce a většinou to je v mých vzpomínkách slunečný a krásný den, a svět voněl.

Konečně jsme fascinovaně hleděli na drátěné obruče, kostry včera zabitých oblud. Největším objevem byl nedopitý sud piva, ale tenkrát nám to nechutnalo. Raději jsme s kamarády běželi za nějakou holkou hrát si s ní před dům a snad i do skruží, kde jsme měli bunkr. Doma jsem ukradl dvě cigarety.