Na úvod „čtení autorů Totemu“ organizátor Cit-i-zen, Jakub Řehák, oznámil, že se čtení autorů Totemu nekoná a přistoupí se rovnou ke čtení hosta Milana Děžinského. Důvodem nečtení autorů Totemu je prý skutečnost, že Jakub autory sice pozval, ale ti mu čtení odřekli. Na čtení se přitom objevili tito autoři: OndřejKern, swedish_nigg, ariel, Cit-i-zen a Lyryk. Možná i další, které neznám jménem.
Dobrá, to se v předchozích letech čtení (na Totemu i na Písmáku) čas od času stávalo, ale ke zrušení čtení se nikdy nepřistoupilo. Vždycky nakonec četli alespoň autoři zrekrutovaní na místě. Čtení autorů z literárních serverů se pořádalo coby otevřená záležitost pro autory objednané, stejně jako pro autory náhodně příchozí. Blok čtení autorů z Totemu byl vždy ukončován výzvou, je-li přítomen autor, jenž chce ještě něco přečíst, ať tak učiní. Nyní je této demokracii, bez jakéhokoliv varování, konec.
Objektivně se cosi změnilo. Chápu, že organizovat autorská čtení je stále těžší. Těžké to bylo vždycky, ale dnes vystupuje na povrch faktický nezájem současné „redakční“ generace, která se po „průlomu“ do tištěných médií (Tvar a Weles) natolik dostala k lizu literárního mainstreamu, že je uspokojena sama sebou. Stalo se to, nad čím jsme kdysi kroutili nechápavě hlavami. Když na někdejším čtení Welesu, kam byl pozván Ladislav Zedník, alias egil, coby ve Welesu novopečeně publikovaný autor, došlo jen k ledabylému formálnímu čtení. Kolem stolů seděly literární maškary, které už o literatuře neprohodily ani slovo. Přítomnému Petru Motýlovi bylo natolik trapně, že nakonec vzal s povděkem, že se právě s osazenstvem hostů z Totemu o nějakém literárním kontextu bavit může.
Za posledních deset let jsem nesčetná čtení s různými stupni úspěchů a návštěvností sám organizoval, a poměrně stejné množství cizích čtení za zájmu navštívil. Když si člověk odmyslí kolísající návštěvnost, společným a stupňujícím se rysem všech čtení vždy byla, a zejména nyní je, neochota autorů postavit se hrdě k vlastním výtvorům. Čtení jsou čím dál formálnější, jen aby něco bylo… Přitom ovšem pamatuji i časy, kdy jsme si mohli dovolit dokonce několikrát vstupné, např. v Obratníku to tenkrát ani jinak nebylo možné, vstupné být muselo.
Generace talentovaných se prosadila: Ladislav Zedník (egil) – nominace na Magnesii Literu, Jonáš Hájek – Ortenova cena, Anna Cermanová (zirael) – redaktorkou Tvaru, řada dalších publikovala ve Welesu nebo ve Tvaru básně, ba i recenze. Jonáš Hájek si v předposledním čísle Hosta postěžoval, že internet nějak uvadá. Jak by ne, elita se rozprchává a na internet se nevrací podporovat si konkurenci. Maximálně se podívat za přáteli, poklábosit soukromě. Jiné přátelské skupinky se poplácávají po literárních ramenech raději rovnou jen soukromě po hospodách. Velké množství je i těch, kteří na své literární snahy potichu rezignovali. Vytratili se…
Z literárních serverů se stává zvolna nudná stoka literárních žalů, kde se literatura pěstuje jen naoko, jaksi formálně, aby bylo nanejvýš na milostné schůzce čím začít rozhovor. Jsem v podstatě už jen jakýsi veleještěr, který měl dávno vyhynout a svoje nicky definitivně smazat. Dnes už ani nedoufám, že mi za moje úvahy někdo vynadá, všemu bylo učiněno zadost. Všichni jsou perfektní, nevinní, publicisticky ověnčení a nová svébytná generace není na obzoru. Asi nemá dostatek prostoru a odvahy, což je na svobodném veřejném prostoru sice s podivem, ale ne zas až tak. Ona dnešní hyperkonzumní doba nedává mladým šanci domyslet se k literárnímu dílu. Je potřeba vzít každou chvíli mobil, odpovědět na chatu, spousta učení a do toho „stejně nejni šance prorazit mezi ty vychytaný bestie, co už se šábly s kapitánama lit-průmyslu“.
K tomu ještě nutno dodat: Svět je nepoznatelný. Soustředěně nemá smysl už nic dělat. Žádné hranice tzv. umění neexistují. Všechno je Matrix. Je potřeba se na všechno vysrat, protože svoboda už je vyžraná. Tyhle a jiné výstřední moudrosti jsem odposlouchal v poslední době od generace pod 20. Nuže milý Cit-i-zene, myslím, že ani případná defenestrace redakce či organizátorů čtení nic nevyřeší, ani nezpomalí. Postmoderní rozpad je tady. Promiň, že jsem na tebe málem řval. K ničemu to nebylo. Na čtení Totemu mě z principu už asi nikdo nepotká, a radím vám, udělejte to taky. Nikam nechoďte, nic nečtěte, možná raději ani nic nepište, prostě opisujte tak, jak jste to dosud dělali. Do chumlu „interiérových básníků“ se stejně zcela jistě dostanete, berou každého, stačí si jen trpělivě a servilně připočkat, ale hlavně si nezapomenout říct. Sami vás mezi sebe nepozvou.
|