jí se většinou dařilo z té přímé cesty nějak sejít a putování si „zjednodušit“ … nedávno se zrovna z jedné takové zarostlé a plné trní právě namáhavě dostávala blíž k té široké, přímé, těšila se, že už co nevidět si bude moci říct – zvládla jsem to !! a že si zase pro změnu chvilku užije „nudné“ asfaltky …

najednou vedle ní zastavilo auto a řidič na ni kýval, ať nasedne, že ji kus sveze ... vypadal sympaticky a byl milý, ona celá poškrábaná, unavená … kdo by odolal ?  nechala se zlákat a nasedla … v autě bylo příjemně, řidič komunikativní, dali se do řeči … vtáhl ji do hovoru, že zapomněla na realitu, kde je, kam se chce dostat … moc se na cíl její cesty nevyptával, přesto slíbil, že ji doveze až tam a že s ní pojede hodně dlouho, je prý první, komu takhle zastavil a nabídl svezení … za chvilku o ní věděl skoro všechno, kdo je, jaká je, jak přišla ke všem těm šrámům … po dlouhém osamoceném putování to pro ni bylo jako balzám, vzbudil v ní pocit, že je jediná úžasná bytost na světě a tak jen blaženě zpod přivřených víček sledovala z oken krásné obrazy, poslouchala jeho hlas …vozil ji nádhernou krajinou, kde bylo vše jako z pohádky, prožívali nádherné zastávky a ona v duchu děkovala za to, že jel zrovna kolem, že ji potkalo takové štěstí ………….

          asi usnula, ukolébána jeho hlasem … otvírá oči  –  jedou úplně neznámou krajinou, vůbec netuší kde je… na otázku kde to jsou dostává jen vyhýbavou odpověď … vlastně na většinu otázek začíná dostávat jen neurčité, vyhýbavé odpovědi, hovor vázne … občas míjí chodce, většinou ženy, řidič troubí, mává, usmívá se na ně a jí dává najevo, že už by ji nejradši vysadil …  zaskočena, bezmocně přemýšlí, jak se dostane zpátky na tu svoji cestu, od které byla předtím už jen tak malý kousek … znovu se ptá, kde jsou, ale řidič mlčí, kouří, sleduje jen cestu před sebou a kolemjdoucí …konečně promluví … víš, zjistil jsem , že už se mi nechce vozit tě k cíli, omezuje mě to, navíc mám chuť na změnu, podívej, co tu míjíme stopařek, které by ode mě chtěly svézt, já je kvůli tobě nemohu vzít a já mám najednou hroznou chuť jich svézt a poznat co nejvíc…nemůže uvěřit svým uším, přece jí zastavil sám, copak se prosila o svezení ? vše se v ní svírá …dobře, asi nezbývá, než smířit se s tím, že vystoupí, že jízda skončila … poprosí ho, zda by ji mohl ještě odvézt alespoň kousek někam, odkud už bude trefit a dostává se jí slibu, že ano, že to není problém… ujišťuje, že se na to může spolehnout a opět slyší - ano, to ti slibuji … no, tomu snad mohu důvěřovat, snad to dopadne lépe než ty sliby, že mě sveze až k cíli, myslí si, tohle je přece jen kousek, jen malá zajížďka, nemůže to pro něho být problém … přestane sledovat cestu, odepne si bezpečnostní pás a sbírá si po autě své věci, aby tu nic nezapomněla … najednou prudké brždění, rána -  to narazila hlavou do předního skla, jak nebyla připoutaná … z hlavy jí stéká proužek krve, rozsekla si trochu čelo nad obočím … řidič se nahne přes ni a otevře dveře – prosím, říká, vystup si … to už jsme tady ? ptá se, ač okolí vůbec nepoznává, nic jí tu nepřipadá ani trochu známé … kde tady ? zeptá se a vyfoukne jí do obličeje kouř z cigarety … no, přece jsi mě slíbil odvézt blíž, kde to znám, ale tady nepoznávám vůbec nic …to jsi asi špatně pochopila, domluvili jsme se, že tě svezu jen k nejbližší stopařce, což je právě tady, vidíš ? tamhle už přichází, prosím, vystup si … marně se štípe, je docela vzhůru a jakoby z výšky se vidí, jak posbírává své věci a s plnou náručí se souká z auta ven, přes slzy vidí vše rozmazaně …ta další se usazuje na předním sedadle … prásk !!! dveře bouchnou,  pneumatiky zasviští jak kola zahrabou, proletí špinavou kaluží a ohodí tašku, kterou si položila vedle na zem – tašku se všemi vzpomínkami na tuhle cestu …

jak auto mizí v dálce uvědomí si náhle, že tam něco přece jen zapomněla, něco docela důležitého …