Studeně fouká vítr. Pouliční lampa chabě kouká do tváře dívce na lavičce. Z odpadkového koše se kouří od cigarety...

Přijel poslední autobus. Posbíral pár lidí stojících na ostrůvku a zase odhrkal do tmy.

Zůstala sedět. Napjatě čekala, až uslyší zpívat si vítr, který cítila běhat neklidně po zemi, lavičce a pod kabátem. Uviděla tančit papírový sáček a čekala, až jej uslyší šustit po chodníku.

Marně. Neslyšela.

Hodiny na věži odzvonily jedenáct hodin večer. Ani úder zvonu, bijící pravidelně jak tep jejího srdce, nepronikl k jejím uším.

Její smutné oči odrážely vlídné nazelenalé světlo pouliční lampy.

Zpod víček jí vytryskly dva pramínky slaných slz. Potichu stékaly po mrazem zrůžovělých tvářích a kapaly na kabát.

I kdyby teď šel kolem kdokoli a ptal se jí, proč ty slzy, proč ten smutek a pohladil její zmrzlé ruce, vzal by je do svých a snažil se zahnat smutek z očí a ze srdce, neslyšela by.

Stejně už nikdo kolem nešel...

Zavřela oči, kterými spustila dva pramínky smutku.

Najednou zjišťuje, že slyší: Sedí u potoka, který si zpívá a skáče přes oblázky. Nad hlavou ladí svůj zpěvný hlásek kos a na nebi zakřičely divoké labutě. Někdo ji zezadu zakryl oči a oni se se smíchem svalili do zrosené trávy. Slyšela radostný smích...

Snesla se do vzpomínek, ale přišlo probuzení. Zase se před ní objevila tvrdá hluchá skutečnost.

Dvě řečiště na její tváři vyschly.

Nedaleko u novinového stánku stál onen neznámý.

Ještě dlouho spolu rozmlouvali očima. Řečištěm znovu zabublala voda.