Probrala se v křesle. „Musela jsem usnout.“ Prolétlo jí hlavou. Podívala se na obrazovku a usoudila, že zrovna běží nějaká telenovela, to jí stačilo aby měla důvod vypnout ten proklatý přijímač.

„Ale kde jsou rodiče? Přece se chystali odjet a já pak musela usnout.“ Tiše si odůvodňovala co se asi dělo. „Zřejmě mě nechtěli budit.“ Není to přece poprvé co jeli na víkend pryč a ona měla na starost celou jejich nemovitost.

Ještě byla trochu rozespalá. Vyhlédla z okna, venku byl podzim v celé své kráse. Červené a žluté barvy mihotaly na stromech a okolo mírný mlžný opar. Měla přece tolik ráda podzim na jejich vesnici a tohle doslova vybízelo k příjemné procházce po okolí. Tak si vzala šálu, bundu, rychle se nazula a otevřela venkovní dveře. Dýchnul na ni chlad pozdního odpoledne a při hlubokém nádechu cítila, jak jí chladný vzduch mírně řeže, jak proudí do plic.

Zavřela za sebou a chystala se projít zahradou k brance a dál do ulic. Před brankou si uvědomila, že mlha okolo není až tak propustná jak doufala. Spíš naopak byla dost hustá na to aby se skrz ní dalo dohlédnout dost daleko. Přesto se nechtěla vzdát své procházky, když už jednou vyrazila nebude se přeci jen tak vracet.

Na ulici bylo ticho a nikde ani živáčka byl slyšet jen její vlastní dech. Po ulici dále byl vidět obrys místního rybníku, který se postupně rýsoval, jak se blížila. Všude barvy příroda a ona sama. Najednou se cítila tak spokojeně, jak už dlouho ne. Těsně nad hladinou vody se mlha rozplývala. Nikdy neměla možnost si uvědomit, jak má jejich rybník, i přes své pomalu hroutící se stěny, v mlze krásný vzhled. Celé to bylo jak z nějaké básně.

Minula rybník a šla dál po pěšině vinoucí se alejí k druhé části vesnice. Spadl před ní jeden z listů, zvedla ho. Jinému by mohl připadat jako každý jiný list, ale pro ni v tom okamžiku byl něčím výjimečným. Byl zelený a po okrajích se červenal. Usmála se, když si uvědomila, jak je jeho výrazná žilnatina podobná stromu, ze kterého před chvílí spadl.

Najednou pocítila jako by ji někdo sledoval. Opatrně se rozhlédla, ale nikoho nezahlédla. Možná si to jen vsugerovala, ale s tím okamžikem už jí podzim nepřipadal tak pěkný. Udělala dva kroky zpátky a otočila se zpět k rybníku. Už si nepřipadala bezpečně, proto se rozhodla nechodit dál. „Možná blázním, ale v té aleji někdo musel být.“ Sotva dosáhla rybníku otočila se. Ne, nemůže se přeci chovat jako nějaká hysterka. Pořád ještě svírala list v ruce, pohlédla na něj a zpět  k aleji. Náhle, ale pochopila, že měla původně pravdu. V mlze něco bylo. Slabý obrys se začal měnit do tvarů. „Co to sakra je?...Pes, ne je to větší a ...“ Náhle jí to došlo, přestože nechápala co tam dělá. „Je to vlk, který se v téhle oblasti přeci nevyskytuje.“

List jí sám vyklouzl z ruky. To stvoření, které tu vůbec nemělo být šlo pomalým krokem přímo k ní. Pořád ještě byl, ale dost daleko. Probrala se a začala couvat. Zprvu se bále otočit. Pomalu zrychlovala tempo až se otočila a běžela. Není tak daleko od svého domu, když bude dost rychlá stihne to tam rychleji než vlk stihne jí. Alespoň k brance, ta je dost vysoká než aby jí někdo přeskočil, ale přelézt jí takový problém není.

Srdce jí bušilo a krev proudila tepnou do hlavy, tak prudce, že cítila při každém tepu hrknutí. Bála se ohlédnout, stačilo jí slyšet, jak pronásledovatel pádí za ní. Šlo o chvíli než dorazila k brance. Škubla klikou k sobě, prolétla skrz, zabouchla a pohotově otočila klíčem, i když se to mohlo zdát zbytečné. Dolní část branky byla z plných plátů kovu a horní byla tvořena pletivem v obdelnících. Stihla to! Vlk vrazil do branky a zuřivě vrčel a cenil zuby. Násilně se snažil dostat za ní.

Na nic nečekala bylo jí jasné, že skrz se klidně může dostat. Chladný vzduch jí znovu a znovu řezal v krku.Rozběhla se k domu a uvědomila si, že nikde není vidět jejich pes. Nebyl čas se po něm ještě podívat jinde, ale kdyby tam byl a slyšel to vrčení už by na ně dávno reagoval. Vždy si své uzemí hájil.

Ještě, že když odcházela byla tak nepozorná, že nezamkla. Zabouchla za sebou venkovní dveře a tiše zalitovala, že si stále ještě nepořídili nové. Pořád si chtěli pořídit ty bezpečnostní. Náhle uslyšela vytí, ale nebyl to jen ten vlk, který jí pronásledoval. Jako by se mu ozývali další z okolí.

Běžela do patra k telefonu. „K sakru!!!“ zaklela. Zvedla sluchátko, ale to bylo hluché. „Mobil!“ Kde ho jenom nechala. Nemohla si vzpomenout. Uslyšela škrábání na dveřích a následné bušení. Pořád ještě nemohla pořádně popadnout dech. Vykulenýma očima hleděla přímo před sebe, pak se v ní zlomil pocit ztrnutí a běžela pro svoje morče. Nemohla ho jen tak nechat kde je. Pokud se dostanou dovnitř rozsápají ho. Musela rychle přemýšlet, jediné místo, kde bylo alespoň trochu možné se ukrýt bylo jejich podkroví. Všechny dveře do místností byly do jednoho částečně prosklené a tudíž nebylo těžké skrz ně projít, jen dveře do podkroví byly z masivu. Za nimi byly prudké schody vzhůru do částečně zrekonstruovaného pokoje.

Neváhala, trochu s obtíží chytila morče a s ním v náručí prokroužila patrem k podkrovním dveřím. V okamžiku, kdy se dotkla úchytu, kterým se dveře posouvaly do stran, bylo slyšet, jak povolily staré panty venkovních dveří. (Ty byly dvoudílné a s trochou snahy nebyly překážkou pro zloděje. Ještě, že byl skoro pořád někdo v domě, takže běžná loupež nebyla možná.) Vlezla na schodiště a zavřela za sebou. Už nebylo kudy dál utíkat. Zatarasila dveře z druhé strany prknem, co tam už leželo alespoň dva roky. Teď už mohla jen čekat. Vylezla nahoru, stále s morčetem v náručí, a sledovala dveře.

Vlci teď byli v domě a plížili se patrem. Něco s ní škublo a ona vykřikla. „Co blázníš? My už pojedeme.“ to promluvil její táta. Ležela v křesle, v rukou měla polštář a pořád ještě běžela televize. Probudil jí aby se s nimi mohla rozloučit. Všechno bylo na svém místě. Byl to jen sen, ale tak skutečný. Chvíli tomu nemohla uvěřit. Venku to vypadalo úplně stejně.

Rozloučila se s rodiči a šla s nimi až k autu ven před branku. Mávala na ně při tom jak pomalu mizeli v mlze. Vzduch pořád tak sychravý, jako každý podzim. Nějakou dobu ještě stála na ulici a dívala se směrem, kterým rodiče odjeli a chtěla se nad tím pousmát, ale uslyšela, jak jejich pes za brankou vrčí. Otočila se proto. Ne, tohle už nebyl sen a přece. Směrem po ulici k rybníku stál v mlze. Byl tam už zase. Hleděli na sebe jako dvě sochy, ona a vlk. Dokud se nepřikrčil a nevycenil zuby . . .

KONEC