|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zkrocených zatracenců sloup.
Ubohých andělů křik.
Hořká chuť tvé čokolády.
Vášeň plná zrady.
V kokosech života nenacházím klady.
Chci ven ze zahrady !
Sladk á chuť soli v ráně složila všechny zbraně.
A o rozum přichází jen ten ,kdo už ho dávno ztratil..
Jsem přišpendlená na lopatkách větrného mlýnu na sny .
Ve velké restauraci vesmíru , kde odmítám jíst.
Slyším jen, tam z velké dálky : “Spálíš si křídla , můj Andílku !…”
A tam uvnitř té temnoty v kraji věčného jara, za bludištěm vod, ožívají dávné končiny světa.
A tělo je stroj a mozek je hnací pérko a člověk je robot zkázy ve válkách hormónů .
A svět se otáčí a podává si ruku s Marsem.
V místě ,kde jej zanecha ly múzy.
Vzal do rukou tužku a bělostný papír (na chvíli rozžehla jeho světlo ).
Dopsal ,vložil sny do láhve, hodil. – A proudem unášen zanechal ji v místech ,kde opustily jeho.
Z mostu spadne a možná už se na nohy nepostaví. Kolemjdoucí ji budou přehlíže t.
Chtěla jen lásku bezcitného světa. Chtěla jen malý kousek štěstí.
Je sobecká ?!
V zápiscích zmatených nenacházím trhliny ,které dají všemu smysl.
A tak hledám potěšení v zítřejší minulosti a ponaučení z budoucnosti – přítomnost mi nikdo nepředstavil. Střídám role malých herců a skládám kamínky z mozaiky a doufám, že pochopím svůj obraz.
Teď i dcerou loupežníků , zasypanou ořechy , jsem žila. Tou ,která lhaním byla zastřelena. Stála pod stromem rozkoše na zeleném ostrově a okusila ovoce .
Vlastně netuším, proč, kam a kde směřovala a co já v ní nacházela . Jen známou se mi zdála a v mnohých podobnou mi byla .
Věřím , že nad mou kletbou se zlomí hůl a poznám vůni květů ,které vidět nebyly. Sčítám dlouhé hodiny valící se časem a večer ,když auta nejezdí naslouchám vesmíru . Ve zdech prázdných snažím se je přesvědčit,že opravdu vidím netopýra – Marně … Ale , nevzdává se , vždyť i bílé myšky se s ním seznámily. A v loužích vodky plave abstinent .
Sen po snu jsem roztrhala a v žáru poslala je po větru a svou minulost roztřídila podle písmem abecedy . Vychutnávám poslední zbytky máty z hrníčku s pomněnkami , aby nezapomněl … Vše ostatní jsem zavřela do krabičky od sirek . Na vše se našel lék.
Vlasy mé ztěžkly tíhou mokrých rozmarů .
Kapka po kapce se tříštila o mou tvář .
A tak ve tmě za letu noční můry i já v bitvě s blázny a duchy odcházím …
Ano jsme to my ! Živí poražení !
Ti kteří hledají , nenacházejí , milují , ztrácejí …
Jsou to oni a jsem to já ...
A kdo ještě …
|
|
|