A je tu jaro. Plesová sezóna je už dávno ta tam, takže jakého jiného blbce by napadlo, si nechat ušít nové společenské šaty, než mě. Abyste si nemysleli, že to nemám v hlavě v pořádku, nebo tak něco - byla jsem k tomu zákeřně donucena. Tomu taky nasvědčuje délka mého urputného odhodlání bránit se a nejít k švadleně. Výmluvy typu: dva měsíce na smrt nemocná velmi nakažlivou chorobou, tři týdny na lyžích v Dolomitech (umění lyžovat jsem nikdy neovládla) , pozdní příjezdy (v poledne) ze školy domů…

Nakonec, jsem bohužel volky nevolky nastoupila strastiplnou Odysseu stání před zrcadly. První zkoušku jsem absolvovala s čokoládou obalenými nervy dobře. Půl hodiny přeměřování mého amorfního těla, šermování s jehlou a přišpendlování látky ke kůži mě přece nemůže rozházet. Netušila jsem, že to nejhorší mě teprve čeká.

Už na druhém stání jsem začala pochybovat o schopnostech této oděvní umělkyně. Dorazila jsem díky povinnému chemickému praktiku o něco později, ale paní ještě nebyla hotova se stehováním. A tak jsem trpělivě seděla a poslouchala, co, kde, kdy, s kým, když byla mladá, dělala, a prohlížejíc si stupidní letité časopisy se modlila se za vysvobození. Za hodinu jsem se s obrovským nadšením nasoukala do jakéhosi prapodivného pytle fialové barvy. I přes ujišťování, že jde pouze o zkoušku, jsem přemítala o nositelnosti modelu s výstřihem odhalujícím vše, s pasem na bocích a s délkou vlečky svatebních šatů…

Příště mi byly šaty pro změnu zkráceny až do půlky lýtek a rozšířeny do mega rozměrů. Po drobných úpravách provedených mistryní svého oboru vypadá konečná verze modelu asi takto: Délka: i s 15-centimetrovými podpatky není možné chodit bez vykasání nebo bez obohacení vzoru otisky pánských střevíců. Dekolt: jediná šance, jak nic neukázat, totiž chodit v záklonu, se jeví velmi nepraktická a namáhavá. Šířka: do sukně by se mé tvarované nohy vešly nejméně třikrát, naštěstí proti světlu vyniknou v celé své mohutné kráse…

Inu, spokojenost na všech frontách. Hlavně, že v nich nikam chodit nemusím, aspoň na plesy ne. No, a na vystoupení se sborem doufám (možná naivně), že splynu s davem…Tak a už mě k švadleně nikdo nedostane…