Potok. To ale pěkně svítí slunce. To se bude pěkně drenážovat. Myslím, že mi dnes pude práce pěkně od ruky. Jdu po silnici a nejraději bych si zpíval. Jdu kolem domu, který je obhnán lešením. Po lešení lezou zedníci. Ty zedníci jsou mi velmi sympatičtí, jak tak líně lezou po tom lešení a nemají žádné starosti. Jak se na něm povalují. Tato činnost se zedníkům viditelně líbí. Nelíbí se jim však ale potok tekoucí okolo lešení. Z jejich pohledu lze vyrozumět, že s ním mají navyřízené účty. Ještě položím tuhle drenážní trubku"Táák!". A už je zase položeno drenáže o něco více.

"Co to?" Jako bych zvuk, který výdá někdo, komu se něco opravdu nelíbí. Hmm. A ještě zvuk vody. Pochopil jsem snadno co se stalo. Na dvůr vedle domu, u kterého jsem drenážoval vyběhli děti. Z jejich chování šlo vyčíst, že mně chtějí zabít. Vyběhli na zahradu a až příliš nápadně po ní běhali. Po očku sledovali co to se mnou dělá. Nejspíš pouze odváděli pozornost, aby mi pak jedno dítě zasadilo rychlou smrtelnou ránu. Přece by neběhali kvůli odvádění pozornosti. Že by mě mělo usmrtit pouhé sledování toho jejich pohybu? Tomu jsem nechtěl věřit. Bylo to ale klidně možné. Děti běhali tak rychle a trasu svého běhu volili tak rafinovaně, že jsem si mohl při důkladném sledování jednoho z těch dětí lehce zlomit vaz v hřbetě. Ty děti určitě nezabíjeli prvně. To bylo poznat. Kdybych měl tu moc, postavil bych si někde barák s lešením a pak bych na tom lešení lenošil. Natahal bych si tam nějaký deky a chvojí. Prostě nádhera! Rozhodně bych se ale vyvaroval stavby u potoka. Jako by to nastačilo! Ty děti ještě čerpají zbraně z nedalekého nádraží. Používají k tomu houpačku, která vypadá jako tyč uprostřed uchycena na kloubu a majíc na koncích 2 sedačky. Na sedadlech sedí děti a uvádějí stroj do chodu. Až těch zbraní načerpají dostatek, tak mě pudou zabít. To je jasné. K čemu by jim jinak byly ty načerpané zbraně? Koukám a vidím, že na lešení se něco děje. Zedníci cosi gestikulují.

Náhle jeden z nich spadne z lešení přímo do potoka. Místo, aby jen dopadl do vody, vstal a zase se vrátil za kamarády na lešení. Nedopadne však do vody, ale na vodu. Teď je slyšet ten zvuk co vydává někdo, když se mu něco nelíbí. Zvuk vychází z hrdla toho zedníka. To už ale uhání ohromující rychlostí ve směru toku. Leží na hladině na zádech a jen se bezmocně dívá, kterak ho mocná síla žene vpřed. Moc dobře ví co se s ním děje. Proto se také nesnaží bránit. Jak by se také takové mocné síle ubránil. Ještě jedna zatáčka v mělkém korytu, a už je pryč.... Rodiče často říkají dětem, že když hodí větévku do potoka, tak ta větévka doplave do moře a tam jí bude dobře. To je hloupost! Zkuste vysvětlit těm zedníkům, že jejich kamarád doplave do moře a tam mu bude dobře. Tomu jen tak ledajaký zedník neuvěří. Oni ty zedníci velmi dobře vědí co se s ním stane. S tím mořem se to říká dětem proto, aby neměli z potoka strach příliš brzo. Děti už přestali používat čerpací stroj! To ale může znamenat jen jedno!......Už načerpali zbraně! Je se mnou konec, protože za malou chvilku, až si rozdělí zbraně, půjdou na mně! Už se asi nikdy neuvidíme můj milý deníčku.