AMERICKÁ ODYSSEA díl I. aneb jak jsme objevili Moab

Dva lidi, jeden Jeep Cherokee zvaný Bobík a devět tisíc mil za třicet dní. To je naše Amerika. Mezi tou spoustou míst, co jsme navštívili, jsme našli jedno, které se nám nechtělo opustit. Stovky a tisíce mil určených jen a jen automobilům s náhonem na všechna čtyři kola spolu s názvy jako White Rim trail, Poison Spider Mesa a Golden Spike trail přilákají do Moabu ve státě Utah ročně snad desítky tisíců offroadových fanoušků. Moab má nezapomenutelnou atmosféru, možná pro svou indiánskou historii a surovou krásu. Kdo ví...

Moab

Červené skály ostře kontrastující s modrým nebem, škorpióni, džípy a všudypřítomný pocit Indiána v zádech. To je Moab, městečko uprostřed pouště na jihovýchodě Utahu. Slovy starousedlíků “The middle of nowhere” - “prostředek ničeho”, slovy návštěvníků ráj.

Moab leží na silnici 191, která se klikatí přes celé Spojené Státy od Mexických hranic až po Kanadu, v nadmořské výšce okolo 1300 m. n. m. Na východ od Moabu u hranic s Coloradem se rozkládá pohoří La Sal s nejvyšší horou Mt. Peale (4240 m.n.m.), která je vidět prakticky odkudkoli. Na severu sousedí Moab s Národním Parkem Arches, kde uvidíte kamenné oblouky, mosty a okna, jihozápadně od Moabu leží Národní Park Canyonlands, dvoupatrový dort kaňonů vytvořený řekami Colorado a Green river. Dále na západ a jihozápad bychom kromě indiánských rezervací našli dalších šest národních parků a monumentů.

Moab začal vzkvétat v padesátých letech, kdy se zde těžil uran. V šedesátých letech však byly ustanoveny výše zmiňované parky a těžbě uranu bylo odzvoněno. Důlní inženýry vystřídaly davy turistů dychtících vidět první divy chráněné státem. Místní obyvatelstvo opustilo uran a vrhlo se střemhlav do turistického ruchu, kterým se živí dodnes.

Městečko samotné tvoří asi dvanáct ulic vedoucích z jihu na sever a deset ulic vedoucích z východu na západ. Jedna z jihoseverních je hlavní třída, Main street, na které je situována většina obchodů, restaurací, hotýlků a půjčoven džípů a horských kol. Moabu nechybí ani návštěvnické centrum, tzv. visitor center, které je situováno kousek od Main street a vlastní ho velmi sympatická žena, jejíž muž je Čech, jak jsme se okamžitě dozvěděli. Zde se vám dostane nepřeberné množství cenných informací; o počasí, o ubytování a kempech, o parcích, restauracích a pokud budete chtít, i tipy kam jet a co vidět. Dovíte se, že nejhezčí (a nejdražší) hotel je Gonzo Inn, nejlevnější hostel Lazy Lizard, nejlepší restaurace The Rio Colorado, nejslavnější offroad průvodce Dan Mick, a že definitivně musíte: vidět zemi kaňonů, kamenné oblouky, indiánské malůvky (kterých je tu opravdu požehnaně), raftovat na Coloradu, jezdit na horském kole na Slickrocku, povozit se v džípu na White Rim trailu a koupit si tričko obarvené červenou hlínou.... Pak vám prodají mapu West Moab a můžete vyrazit. Nejezděte do Moabu “jen na pár dní”. My jsme se tu zasekli na jedenáct - z plánovaných tří až čtyř... - a nechtělo se nám odsud.

Gemini Bridges

Neznalí poměrů, nechali jsme si od oné dámy poradit, že na seznámení s okolím je nejlepší vyrazit džípem na trail, který vede k “mostům – blížencům”. Jedná se o lehký až středně náročný terén, uvidíme překrásnou scenérii Moabských rudých skal, zjistíme, jak jsou traily značeny a bude se nám to líbit. Celé kolečko - z Moabu do Moabu - mělo mít asi pětatřicet mil.

Z Moabu jsme vyrazili na sever po stodevadesátjedničce a po pár mílích odbočili na silnici 313, která se stáčela na jihozápad, k Zemi kaňonů a východně zpět k Moabu. Na té jsme neměli minout odbočku na “náš” trail. Začátek trasy jsme našli snadno, byl značený asi metrovým kolíkem zatlučeným do země s vypáleným nápisem “Gemini Bridges trail”. Cesta byla vysypaná šotolinkou a uježděná jakousi frézou, která nadělala malinké vlnky, po kterých se nedalo jet víc než deset mil za hodinu, pokud člověk nechtěl riskovat vážnou újmu na zdraví. S takto upravenými cestami jsme se setkali poprvé v Coloradu a počertech nám znepříjemňovaly život. (Říkali jsme jim “Coloradské vlnky” a protože byly v mapě značeny přerušovanou čárou, pečlivě jsme se jim vyhýbali. Bohužel jich bylo všude dost - i v Utahu - a tak to ne vždy šlo.) Asi po dvou mílích však cesta plynule přešla ve skálu střídající se s jemným pískem a to už bylo lepší. Stále jsme měli zařazeno 4x2, terén byl opravdu jednoduchý a tak jsme se mohli nerušeně kochat okolím. Viděli jsme bizarní skalní útvary různého geologického složení a původu v miliónech odstínů červené a nízký, tmavě zelený porost bojující s kaktusy o vládu nad kryptobiotickou krustou živořící na písku. Na obzoru zasněžené štíty pohoří La Sal a temně modré nebe...

Po asi třech mílích nás zlákala odbočka na Four Arch Canyon Trail, která hlásala, že se jedná o půl míle vzdálené vyhlídkové místo v terénu moderate plus, čili středně těžkém. Začalo přituhovat, zařadili jsme 4x4 a jeli krokem. Bylo vidět, že sem moc lidí nezavítá. Neustále se nám zdálo, že cesta končí. Když jsme přijeli k místu, kde cesta doopravdy končila v ostrých šutrech, došlo nám, že jsme nejspíš zabloudili. Vrátili jsme se na původní cestu a pokračovali k “blížencům”.

Gemini Bridges jsou dva skalní mosty nad třicet metrů hlubokým kaňonem. Na dně kaňonu je krásná, ze tří stran chráněná loučka, kde si živě představíte indiánský tábor. K mostům se jede po masívu, který v nejtěžším místě tvoří půlmetrové schody. Na schodech jsou centimetr hluboké rýhy, očividně vyryté spodními částmi offroadů, jak si někdo “štrejchnul”. Našli jsme zde ošklivě vypadající kovový úlomek nápadně připomínající kus něčeho velmi důležitého. Pro jistotu jsme tu věc zabalili do novin a vozili v Bobíkovi jako talisman, aby se nám nic podobného nestalo. Takto “vyzdobené” i poměrně jednoduché cesty nám zprvu naháněly hrůzu, než jsme zjistili, že Američan jede i v takovémto terénu minimálně třicet mil za hodinu, čímž se auto rozhoupe natolik, že si zkrátka štrejchne.

Z majestátních Gemini Bridges jsme pokračovali dál, až k místu, kde se sbíhal Gemini Bridges Ttrail s Golden Spike Trailem (Zlatý hřeb). O tomhle lákadle, prý nejtěžším trailu v Moabu a dokonce v celých Spojených Státech, jsme hodně slyšeli - zvěsti lákavé i hrůzostrašné - a tak jsme ho chtěli alespoň kousek vidět i za cenu, že půjdeme po svých. Dojeli jsme hlubokým pískem až k prudké skalce, z níž se pokračovalo dále na více než metr vysoký skok, který se zdolával pomocí volně loženého šutru. Nic pro Bobíka. (Tohle místo se pro nás později stalo rozhodujícím v otázce “života a smrti”, ale k tomu se dostanu v některém z příštích čísel.) Z křižovatky trailů vedla už slušná dirt road zpět k silnici. Celý trail - od asfaltu k asfaltu - měl bezmála 14 mil a se všemi zastávkami, zajížďkami, vyhlídkami, focením a blouděním nám trval asi čtyři hodiny. V duchu jsme děkovali dámě z visitor centra za dobrý tip.

Arches trail

Voda, led, extrémní teploty, podzemní sůl a sto milionů let erozí dalo vzniknout roztodivným skalním útvarům a skulpturám, které můžete vidět jen v Národním Parku Arches, který se nachází severně od Moabu. Arch znamená v angličtině oblouk nebo klenba, čili jak název napovídá, v parku uvidíte zejména skalní okna, mosty a oblouky. Nejkrásnější a nejznámější je Delicate Arch (Jemný) a nejdelší je Landscape Arch (Krajinný) měřící něco málo přes sto metrů. Nové oblouky - ty nejmenší mají zatím jen metrová okénka - jsou neustále tvořeny, zatímco ty nejstarší už příroda ničí. Území chráněné státem nabízí však něco víc, než “jen” procházky pod bizarními rudými skalami...

Bezejmenný trail pod Slaným údolím v Arches je v mapě vyznačen přerušovanou čárou a vypadá velmi lákavě. Mapa se bohužel nezmiňuje o klasifikaci tohoto trailu a tak máte plné právo se domnívat, že se jedná o trail lehký, který ani nepotřebuje být klasifikován, zkrátka že je to milé malé rozptýlení pro milovníky fourwheelingu. Jen malinkatá noticka v mapě říká, že jistý úsek se dá jet pouze od severu k jihu, protože na prudkých sjezdech je hluboký, jemný písek, a že potůčky které křižují trasu jsou často neprůjezdné. Těmto poznámkám jsme - bohužel - nevěnovali náležitou pozornost, a tak nás cesta více než překvapila. Hned v úvodu severojižní varianty jsme zjistili, zač je toho loket.

Prudkými skalními schody jsme se dostali na vyvýšeninu, z které jsme si mohli částečně prohlédnout, do čeho jdeme a naposledy couvnout. Nalevo byla skála připomínající něco, na co má fantazie nestačila, za zády jsme měli červenohnědé bobečky Devils Garden (Ďáblovy zahrady) a věčné hory La Sal a před námi se rozprostírala prérie, skály, prérie, kaktusy, prérie a naše cesta necesta. Nad námi modro, teplota se vyšplhala na přívětivých šest stupňů. Rozhodli jsme se, že zkusíme štěstí, jedenáct mil není nic, co bychom při nejhorším neušli. Počítali jsme, že za tři hodinky budeme opět u silnice. První metry nás vyvedly z omylu... Ostré schody pokračovaly stejně prudce dolů a vyžadovaly maximum pozornosti a opatrnosti. V autě bylo ticho, jen Bobíkův čtyřlitrový motor předl jako kotě. U velkých překážek, jakou se například ukázala být široká trhlina ve skále, po které jsme jeli, jsem vyskakovala a navigovala tak, abychom Jeepa zbytečně neotloukli. Za hodinu a půl jsme přijeli ke skalní věžičce, která při troše obrazotvornosti mohla připomínat Pochodujícího muže (Marching Man), zmiňovaného v mapě. Znamenalo to, že jsme ujeli necelé dvě míle. Kochajíce se pohledem na Marching Mana, přeslechli jsme brumlání motoru Toyoty Hiluxe, jež se kolem nás poskakující po šutrech přehnala neuvěřitelnou rychlostí a zmizela v dáli. Civěli jsme za mávajícím tlusťoučkým řidičem ještě hodnou chvíli a definitivně si potvrdili naši teorii stran vzniku hlubokých rýh na skalních terénních nerovnostech.

Od Pochodujícího muže se necesta začala pomalu narovnávat, leč na obtížnosti jí to neubralo. Byla dlážděna těmi největšími a nejostřejšími šutry poskládanými tak, aby co nejvíc vadily. Po dvou hodinách svorných nadávek na toho, kdo neoklasifikoval “tenzatracenejtrail“ a “kdo může za to, že tudy jedeme”, jsme plynule a nenápadně přešli ze skal a šutrů do písčitého, velmi vlnitého terénu, kde jsme poprvé zařadili 4x4. Necesta se opět začala mírně svažovat a písku přibývalo, evidentně jsme jeli korytem vyschlého potoka. A pak přišlo to místo, kterým mapa strašila. Jednalo se o kratičký sjezd z prudkého kopce s nánosem hlubokého jemného písku, kde se kola bořila a nefungovala a sesouvající se Bobík se proměnil v neovladatelný koráb. Do následující pravotočivé zatáčky, díky další písečné duně mírně do kopce, měl on i my co dělat. Motor řval v nejvyšších otáčkách, kola se protáčela a jen s největší námahou se pomalu sunula kupředu. Za námi stříkaly gejzíry písku a naneštěstí se usazovaly na zadním okně, které udržoval alespoň “průsvitné“ řádící stěrač. Pak Jeep poskočil jak kola někde zabrala na něčem pevnějším a s hlukem se prorval pískovištěm k pevné půdě. Mapa nelhala, opačným směrem bychom opravdu asi neprojeli. Po této zkoušce se cesta jako mávnutím kouzelného proutku umoudřila. Posledních pár mil bylo dokonce idylických, adrenalin nám zvedaly jen občasné potůčky brázdící trail a měnící prach a písek v neuvěřitelně kluzké blátíčko, které jsme však zdolali bez obtíží. V dáli se začaly objevovat zasněžené štíty La Sal a vpravo jsme míjeli ještě mladá skalní okýnka. Jedno z nich nás zaujalo svým jménem, The Eye Of The Whale, neboli Oko velryby. A skutečně, pokud na oblouk zíráte dostatečně dlouho, začne vám ten kus skály připomínat jakési oko. V zapadajícím slunci to byla a je nezapomenutelná podívaná.

Velrybí oko bylo dle mapy předzvěst brzkého asfaltu. Opravdu, netrvalo dlouho a byli jsme na silničce, která vedla k výjezdu z parku okolo jedné z nejzajímavějších skal zvané Balanced Rock, neboli Rovnovážná skála, a okolo monumentu zvaného The Three Gossips , Tři klepny. Balanced rock vypadá jako pěstní klín vyvážený na jehlanu a když jdete pod ní, máte nepříjemný pocit, že padá a chce se vám utíkat. Na identifikaci “klepen“ nepotřebujete mít ani příliš bujnou fantazii, matce přírodě se opravdu povedly.

Bylo skoro šest hodin a rychle se smrákalo. Původně jsme chtěli čekat ještě na romantický úplněk, ale nakonec, zmoženi pětihodinovým přemýšlením, co budeme dělat, když uvízneme na noc v prérii bez spacáku, a řádně vyhladovělí, rozhodli jsme se pro ústup. Na “základně“ v Moabu v hostelu Lazy Lizard (Líná ještěrka) jsme byli o dvacet minut později. U večeře jsme se jednomyslně shodli, že Bezejmenný trail pod Slaným údolím byl neobtížnější, který jsme dosud s Bobíkem absolvovali, a že další den vyrazíme do Země kaňonů na stomílový White Rim trail - Trail po bílém okraji.

dirt road ......... hliněná, nezpevněná cesta