Smutek zahalil modré nebe

a na zem těžce dopadá.

Jak nepříjemně zebe,

tě v tu chvíli napadá.

Když nocí stane se den

a stromy pláčou,

tys ve svém těle uvězněn.

Kéž bys křídla měl

a mohl vzlétnou do oblak.

Kéž bys odletět směl

vysoko nad tmavý mrak.

Smutek na zemi nech,

setři smůlu ze stromů.

Na okamžik zataj dech

a leť vstříc lepším dnům.

Zasloužíš si kapku štěstí

za to moře slz,

tak dej sbohem dešti.

Kéž bych tvůj úsměv

znovu spatřit směla.

Kéž by se tvoje tvář

znovu rozzářila.

Jenže slunce již dávno zapadlo

a s ním se i naděje vytratila.

Tys vždycky žil jen tmou.

Já chtěla být větrem,

co rány pofouká.

Pro tebe jsem však byla jen sova,

která do temné noci tiše zahouká.