Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Kontrola jízdenek
Autor: Galaxie (Občasný) - publikováno 10.10.2007 (09:54:41)

     Vybíhám z posledního vagónu metra. Kruci! Zase jdu pozdě! Jestlipak já někdy někam přijdu všas... Najednou je uvidím. Klasika, dvojice mužů, malé kožené taštičky u pasu.

"Dopravní kontrola, ukažte mi jízdenku, prosím." Srdce se mi zastavilo, žaludek se rozklepal. Nebuď blbá, vždyť teď už si lístky kupuješ, ne? Už už chci vlézt na první jezdící schod, když se mi žaludek zachvěje podruhé. Ježíšmarjá, to je přeci on! No musí to být on! Právě kontrolujel dvě cizinky. Zůstávám stát a zírám na trojici přede mnou. Sakra, co teď mám dělat?

 

     Kdy jsem tě vlastně viděla naposled? Počkat...Osmnáct plus pět....no musí to být alespoň sedm let. Přinesl jsi mi kytku k promoci. "Gratuluju!" Políbil jsi mě na tvář. "Tak já zas musím běžet. Zavolám ti." Samozřejmě, žes nezavolal. To tenkrát, když umřela babička, jsi to sluchátko zvednout musel. Babička...dodnes mám na jazyku chuť jejího pečeného kuřete, dodnes si pamatuju na její dlouhé bílé vlasy a nikdy si neodpustím, že jsem ji viděla naposledy, když mi bylo dvanáct. Mohla jsem ji přeci později navštívit sama, už dospělá a zodpovědná za to, co udělám i za to, co neudělám. Ale zapomněla jsem na ni, nikdy mě ani nenapadlo k ní zajít. Jedna z nenapravitelných chyb, které jsem zatím stihla udělat...

 

     "Danke, Auf wiedersehen." Profesionální úsměv a cizinky mohou na perón. Pořád se ještě můžu rozhodnout, jestli ho budu ignorovat, nebo ne. Ale už začínám být dost nápadná, jak tam tak stojím a koukám. No dobrá. Jak jinak navázat na komunikaci přerušenou před lety, než humorem? "Dobrý den. Taky mi zkontrolujete lístek?" Usmívám se a podávám mu jízdenku. Jsem připravená na jakoukoliv reakci, jen ne na tu, která následuje. Revizor bere jízdenku do ruky a dílem pátravě, dílem nechápavě si mě prohlíží. Copak jsem se za těch sedm let tak změnila? Mankote, když jsem poznala já jeho, tak jak je možné, že on mě ne? "Je to naprosto v pořádku, slečno." Zůstávám stát jako solný sloup. Tak to je teda trapas jak hrom. Chce se mi prostě obrátit a jít pryč. Revizor mě sleduje lehce pobaveným pohledem. Jéžišmarjá vždyť on si myslí, že jsem cvok! Bude vyprávět kolegům, jak ho při šichtě balila nějaká bláznivá ženská...

 

     Změnil ses. Zestárl. Ale to je pochopitelný. Jednou budu vypadat úplně jako ty...Víš vzpomínám si na dobu, kdy jsme se viděli po smrti babičky. Deset let od našeho předchozího posledního setkání. Seděli jsme v Ječný v jednom snack baru a povídali si. Už tenkrát jsem si myslela, že to mám s tebou jasný. Proč se zabejvat chlapem, kterej nemá zájem, že? A byla jsem děsně překvapená tím pocitem "znovunalezení".Vypovídala jsem se ti ze všech trablů, pocitů, smutků a měla jsem pocit, že je správné, že právě ty mě posloucháš. Dodnes nechápu proč, fakt. Proč by měl mužskej, kterej deset let ani nenapíše pohled, vůbec něco vědět o mým životě?

 

     Ne, tak tuhle potupu nesnesu. Nebo jsem si ho vážně s někým spletla? To není možný...Znovu k němu přistoupím. "Jste přeci pan Zítecký?" V pohledu se mu zračí údiv, nejistota, překvapení. Přisvědčí. "Já jsem Kateřina. Tys mě vážně nepoznal, tati?" Vypadá vyděšeně, je vidět, že se strašně stydí. Ale nemám pocit zadostiučinění. Je mi ho líto. "To jsem to dopracoval, viď?" Proč? Protože děláš revizora? To je normální povolání, pokud vím. Ale že nepoznáš vlastní dceru..."Co tady děláš? Myslel jsem, že bydlíte někde ve Východních Čechách."

 

     A jo, to bylo to svatební oznámení. Nechtěla jsem, aby ses nám objevil na svatbě, tak jsem pro tebe vyrobila jedno speciální a poslala ho až po obřadu. Ale asi to byly zbytečný obavy. Stejně bys byl nepřijel.

 

     "Ne, bydlíme pořád v Praze. U babičky." Mankote, úplně jsem zapoměla na čas, tak teď přijdu vážně hodně pozdě. A budu mít určitě vysokej tlak! Normálně cejtim, jak mi srdce bouchá až v krku. "A kam vlastně jdeš?" "K doktorovi." "Snad nejsi nemocná!" Opravdu by se tě to nějak dotklo, kdybych byla? "Ne. Jsem těhotná. Budeš děda..." Tak teď vážně nevím, jestli to dojetí jenom hraješ, nebo ty slzy v koutku oka jsou opravdový. Jediný, co by mě fakt zajímalo, jestli to dítě bude tvoje první vnouče, nebo se kluci už taky činili? Pokud se nepletu, už by taky měli věk na nějaký to mimino. No, ten starší snad určitě....

 

     Kecám. Nezajímá mě, kolik už máš vnoučat. Zajímá mě, jestli tvoji kluci vůbec vědí, že maj starší ségru. Ani nevím, kolik jim vlastně je. Kolikrát jsem je viděla...jednou? Dvakrát? Prcci. Myslím, že´s jim o mě neřekl. Jsi srab. Chtěla bych vědět, jací jsou, jestli mají hudební nadání, nebo hrajou fotbal. Možná jsou machři přes počítače nebo přes jazyky... Proč jsi mi nikdy nedopřál poznat moje nevlastní brášky? Možná ti křivdím a vědí o mě. A prostě nemají zájem...což zamrzí ještě víc. A třeba mají prostě strach udělat první krok. Jako já.

 

     Vidíš, ani si nemáme o čem povídat. Ty se koukáš na kolegu, jestli si všiml, jak ses "zakecal" a já na hodinky. "Už musim běžet." Fajn, jsem moc rád, že jsme se potkali. A promiň..." Usměju se. Asi neprominu, tati, nevím. Příště, až na tebe natrefím, zdálky se ti vyhnu. "Taky jsem tě ráda viděla. Čau." "Ahoj. Já ti zavolám, můžu?" "Jistě..."



Poznámky k tomuto příspěvku
Ymy.po (Občasný) - 10.10.2007 >

...reálný


Body: 5
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 11.10.2007 > no nevim proč, ale ty vsuvky kurzívou mi připadají "až moc" ...
Body: 4
<reagovat 
 Galaxie (Občasný) - 11.10.2007 > Quotidiana> Co znamená přesněji "až moc?". Chtěla jsem nějak oddělit ten vlastní děj a to "ostatní", co se honí hlavou, vzpomínky...je to jen první pokus.
<reagovat 
 Quotidiana (Občasný) - 11.10.2007 > Galaxie> no nemám úplně to správné slovo... patetické, sladké... moc osobní... nevím... 
<reagovat 
 Galaxie (Občasný) - 12.10.2007 > Quotidiana> Jo, tak patetické možná jo. Osobní určitě :-) Díky
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter