Chtěl jsem, aby Město vypadalo trochu jinak, a Uličník řekl, že to nepředstavuje vůbec žádný problém. Druhý den se na obloze objevily vzducholodě zářící barvami. Lehce se vznášely nad šedivými domy a já z nich nemohl spustit oči. Uličník se smál a říkal, že si nedokázal představit, jakou z toho budu mít radost. Pak vytáhl z kapsy doutník, zapálil si ho a nabídl mi, jestli se nechci v nějaké vzducholodi proletět.
„A můžu v té oranžové?“ Oranžová byla totiž největší.
Uličník souhlasil.
●
Myslím, že tenkrát jsem měl velkou slabost pro létání, pane. Trvalo to asi rok. Ale létal jsem nerad (což je docela zvláštní, že?), vlastně jsem byl ve vzduchu pouze jednou. Chcete slyšet, jak jsem si to užil? Dobře, ale musím začít od začátku.
Ráno jsem vyšel z jednoho šedivého domu (jak je s oblibou nazýval ten blázen) a zamířil k pískovišti. Hrál si na něm kluk. Sedl jsem si vedle něj, nedbaje toho, že si ušpiním oblečení. Chvíli jsem pozoroval, jak staví z písku kopce a na nich silnice, po kterých jezdí s autíčky. Měl tři: zelené s bílým pruhem, takové menší světle modré a pak to nejkrásnější – oranžové s velkými koly. Ta autíčka mě připomněla, že jsem si kdysi (když nebe bývávalo plné vzducholodí) také hrával. Ale už dlouho jsem se jen díval, jak se baví ostatní.
„Nazdar,“ pozdravil jsem kluka.
Zvedl hlavu od kopců z písku, silnic a autíček. Podíval se na mě (trochu nedůvěřivě) a řekl: „Ahoj. Ty si tady chceš taky hrát?“
„Ne,“ usmál jsem se. „Já už jsem velký, já se jenom koukám.“
„Jasně, klidně se koukej.“
„Máš hezké hračky.“
Kluk se zarazil. „Ty nejsou moje. Půčil mi je brácha.“
„A čím se chceš stát, až budeš velký? Závodníkem?“
„Ne,“ vrtí kluk hlavou. „Tím chce bejt brácha, proto má ty auta. Já budu kosmonaut.“
„Jestli chceš, můžeš jím být hned teď.“
„Fakt?“
Přikývl jsem.
„Tak jo,“ souhlasil kluk.
Vytáhl jsem z kapsy balónek, nafoukl ho, pak zavázal provázkem a jeho konec dal klukovi do ruky. Balónek začal stoupat a táhl kluka vzhůru. Rychle jsem našel špendlík.
„Až tě bude vesmír nudit,“ řekl jsem, „propíchni balónek a spadneš zpátky na Zem.“
„Je to strašně vysoko… Neumřu?“
„Ne,“ zalhal jsem.
„A vrátíš zatím auta bráchovi?“
„Vrátím.“
Kluk rychle stoupal a křičel svoje otázky. „A přídeš sem zase?“
„Jistě. Budu pořád tady.“
Mával jsem klukovi a on mával mně. Počkal jsem, až se úplně ztratí v modré obloze. Potom jsem sesbíral autíčka.
Až se stanu posledním klukem na světě, budu si s nimi rád hrát. I když to asi chvíli potrvá, ještě mě čeká spousta práce.
Ale nevadí mi to.
Mám na ni celou věčnost.
●
Shlížel jsem spolu s Uličníkem na šedivé domy. Já byl šťastný a on trochu napjatý. Zeptal jsem se ho proč. Chvíli neodpovídal. Pak se na mě podíval a řekl, že vyhlíží, až přiletí kosmonaut.
„Kosmonaut? A odkud?“
Z vesmíru, řekl.
„Tak proč se nedíváš nahoru?“
Možná jsem ho propásl, odpověděl, a tak pozoruji Zem, jestli už se na ni nevrátil. Pokud ne, spatřím ho, až proletí kolem vzducholodě.
„Aha.“
●
Blázen pak celou dobu civěl nahoru, a uviděl tak kluka dřív než já. Mihl se kolem nás, bez balónku, jen s provázkem.
„A nebylo ti ho líto, Uličníku?“
Ne, pane.
„Dobře. Pověz mi ještě o tom bláznovi.“
Nechce se mi.
„Víš, myslím si, že neexistuje a ty sis to celé vymyslel. Postava blázna je jenom tvoje halucinace. Pouhý přelud a představa.“
To si nemyslím, pane.
Představa jsem já.
|