PARFÉM EXODUS

Nad obzorem se pojednou

vynořují Lhotákovy balóny,

ke komusi stále

vzhlížím, ke komusi promlouvám,

železné ikony jsou z hlíny, už delší dobu

tuším, že je to jinak,

dělám, že nic nevidím…

Ulepkané falusy ční jak gotické motlitby k nebi, chrámy chrlí

třínohé polobohy, balóny se blíží, žhnou

a žlutistá pole hoří, je slyšet šepot uší a uřezané slunečnice, než zasemení zemi, dotknou se letmo dna Dallího košů, zdá se že přistávají, ale pojednou

od ohně jak od krve doruda se vzhůru zase pnou,

třínozí se hemží do všech stran, jsou rychlí

a nemluví…Houpají se mraky, nebe temní a lidé vynášejí z domu dary,

pušky a na ozdobných obálkách sepsané hříchy,

obálky jsou malé, hříchu asi málo, zpití folkloristé halekají narychlo spíchnuté

uvítací trylky, členové stran hledají staré tepláky

a jdou pálit do kotle, prvničky holí si ochlupení

a starci sedí na zápraží, nikdo si jich nevšímá,

proti pijí, prdí a plivou na zem a říkají si konečně pravdu

o svých životech. Najednou začínají z nebe padat veliké

pečené kusy různého masa a bílé květiny. Nestřídá se to,

padají jaksi dohromady, vůně fauny i šmak pečínky,

mámivý závan  a ostří česneku a koření. Tu a tam

spadne i testament či přihláška s názvem:“Vítám vás a jsem jiný“,

Ámen se mění v „nemá“, vyznavači dělené stravy kvapně zavařují

maso a přidávají do něj květiny, babky skáčou panáka,

Amor sbírá ohlodané mužské kosti,

některé vesnice jsou už jen na mapě, mění se slova,

Bůh je skartován a před ani za pikolou už nikdo

nestojí, hospody prázdné, nevyřešený nedoplatek tuzéru

pro pikolíka…a už nepadá z nebe maso, jenom chryzantémy

a taky prapodivná duha s jednou  barvou odjinud,

je tam taky totiž barva pivní pěny, ubývá světla,

trochu se stmívá, je bílá noc, chodci si lehají, svítá. Květy plachtí jak motýlci a jsou všude, padají do úsměvů, padají na cesty, padají do prostopášných ženských rtů a panna nevěsta zjišťuje cestou do kostela, že lepší orgasmus má

s tím černým z Polska, padají na stehna, lepí se na boky,

plovají jak ryby, padají do hádek, lepí se do očí,

už není zmar, už není hádek, země se netočí,

všude jen vůně, vůně tak nasládlá až je to smrad. Proč zrovna my? Prodejny

brambor a výseky masa mění se během odpoledne na fialkové

hodinové hotely – dnes naposledy, dnes sleva – hlásají trubači.

Květy pořád padají, nedá se chodit, nedá se dýchat, metr po metru

se v něžnosti smrti skládají.

Ke komusi naposledy vzhlížím, ke komusi promlouvám,

železné ikony jsou z hlíny,

už delší dobu tuším, že je to jinak, ale o tom, že Exodus voní

opravdu nikomu nepovím…