dřív pokoj obývaný sny

teď rána rozedraná do krve

choulí se u zdi

 

proč?

 

„Proč? Už pro ten vztek, žes nepochopila.

Našminkovaná prázdnoto.

Kam jsem dal rozum?!“

 

zima

 

nic, jen neodbytná bolest

se vkousává hlouběji a hlouběji

 

proč?

 

rozostřené vědomí

pach odkapávajícího potu

ostří, co se zaseklo o náramek

a znělý tikot zastavených hodin

vyklepává z hlavy zbytky myšlenek v pravidelném rytmu

 

vzdálený pláč vystrašeného mláděte

ztěžka skládá střepy do slov

 

PRYČ