Muž žena ženu k posteli, neklnul…

V okamžiku, kdy vteřina se ke vteřině

vine potajmu a zas o kousek blíž,

kdy nemáš čas vůbec na nic,

jen na pudový vzkřik,

němě ti probleskne podoba smrti

/Bože, proč se tu prochází ten mravenečník?.../

a zrození, láska k osudové ženě

a zhroucen týmž poznáním

jako falusy lovců v topořivém tanci,

co tlačí se stále níž a níž,

blíž k té momentálně jediné…slepě roztoužené

bráně do pískovny

/lásku si plánují jenom Kentauři a cvoci/

A s  poslední kapkou touhy nacházejí úlevu,

slepeni a bez perutí padají jak zpěvy ptáků

na vyžehlené naškrobené ubrusy

hostince „U vysloužilce“.

Trylkuje ti v hlavě ždibec pomatené filozofie,

v ruce schoulená sklenka vína, srdce ohříváček,

paměť milosrdna, svěřují se ti slova sama o sobě,

čím je tahle tak jiná?,

kanou tak hladce slova neosprchovná, rozespalá a holá

a nad myšlenkou ční nevyřčená vzpomínka

na vteřiny, kdy tělo k tělu bylo blíž,…

Spisy se hromadí v knihovně,

ve sklepě mezi zavařeninami a deníky nečitelné nenalepené výstřižky,

sám sobě a o sobě nevěrně, v pozadí podivné melodie,

durové výšky, molové vzlyky, poznámky do nikdy nevydané knížky

hrst zeminy a ocún, slunce žhne a samo žhne se,

hoďte to na něj, ať už jdeme…

a vdáli Klan poskakujících děvčátek se síťkami na motýly,

s obaly na jídlo a na červené pití,

s obaly na obavy

a obaly na baliče a obavami, kterého z nich

pustí do propusti k provábené  mucholapce blíže,…a zdali!

Nad piknikem vznášejí se balónky ve tvaru…však víš…,

ještě z nich poukapuje a vznášejí se k zemi,

studentík drmolí veršíky, tváří se zasněně,

orgasmus je však níž, blíž u blizny země a taky tady,

u úplňku země, kde kříží se falusní kříž, hořce ponížený,

když zaskočený muž má se k cizí ženě

zas na okamžik blíž…

Zvoní budík, žena a děti spí

a na balkóně kdosi pije kávu,

sedí tam a pokuřuje mravenečník…