|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Věnováno Otakaru Batličkovi, Tommymu Monaghanovi, Ringo Chenovi, Seanu Noonanovi a dalším podobným...
Schylovalo se k šesté a salonek hotelu Imperial pro nejvácnější hosty byl připraven. Tedy téměř připraven, poopravil se v duchu vrchní číšník a pokynul, aby už byly zapáleny i svíce. Místnost vypadala jako z nějaké jiné doby. Jiného světa. Vše se utápělo v lehkém přítmí a jen uprostřed byl spoře svícemi osvětlený stůl prostřený pro osm osob. Stejně jako před dvěma lety. A před čtyřmi.
Kdysi si objednali, aby každé dva roky v tenhle den, byl navečer připraven nejdražší salonek pro osm lidí. Zaplatili na deset let dopředu. Královsky zaplatili. A přitom o nich nikdo téměř nic nevěděl.Vrchní číšník zaplašil tyto myšlenky a začal kontrolovat, zda je vše na svém místě a v prvotřídní kvalitě. Nikdo nesměl z Imperialu odejít s pocitem, že neopouští nejúžasnější hotel na světě.
Spokojeně zabručel, když nakonec nenašel nic, co by mohl vytknout. Podíval se na hodinky a zjistil, že do půl sedmé zbývá deset minut. Zamířil k recepci právě včas, aby viděl prvního příchozího. Ostatní tomuto postaršímu muži říkali George a podle přízvuku musel být Brit. Personál ho okamžitě uctivě uvedl na místo, kde si s nohou přes nohu objednal gin a zapálil doutník.
Tak kolik jich letos dorazí ? Vrchní číšník se pro sebe pousmál. Tuhle otázku si nyní pokládal každý v tomhle hotelu. Od uklízečky po ředitele. Před čtyřmi lety jich přišlo jen šest a minule zůstaly nepoužité talíře už tři. Dokonce se o tom uzavíraly sázky, jak slyšel.
Hloučkem u recepce lehce zašumělo. Přišel druhý. Tahle osoba byla obestřena asi největším tajemstvím a šuškalo se o ní vše možné i nemožné. Bylo jisté jen jedno. Byl to s největší pravděpodobností Číňan a říkalo se mu Čchen. Měl vizáž i chování pravého gentlemana, ale pod tou slupkou bylo cítit něco, co v jeho přítomnosti vlévalo lidem do žil neklid. Nu.. Je čas zkontrolovat připravené jídlo a obsluhu, pokýval hlavou vrchní číšník aniž by sám sobě přiznal, že má z oněch neznámých strach.
* * *
„Vítej Čchene,“ zvolal od stolu George a vstal, aby ho mohl přivítat.
„Buď zdráv,“ usmál se nově příchozí a stiskl mu ruku. „Jak vidím, vždycky jsi všude první.“
„Zvyk už nikdy nezměníš,“ zasmál se George.
„Lidi se vůbec nemění. Ani trošku,“ pokýval hlavou Čchen.
Od dveří salonku se ozval hlasitý hovor a vzápětí nato už svírali pravice dalším dvoum kumpánům.
„Tak ještě zbývá počkat na Hanse.“
„Kdepak. Jsme všichni,“ odtušil Vinnie a zakroutil hlavou. „A už si ksakru sedneme, bolí mně ta zatracená noha od tý doby, co jsem vystoupil z letadla.“
„To o Hansovi jsi slyšel nebo...“ nechal Čchen viset nedokončenou větu ve vzduchu a zapálil si cigaretu.
„Viděl jsem to na vlastní voči,“ zabručel Vinnie. „Tak jako vidím teď tebe.“
„Připijem si aspoň my čtyři.“ zaševelil vzduchem měkký přízvuk ruštiny.
„Na tvojí nohu,“ zasmál se George a pokynul Vinniemu, který mu vrátil úšklebek..
„Na Hanse,“ pozvedl sklenku Sergej s nostalgickým úsměvem.
„Viva Italia,“ zakřenil se Vinnie ještě víc.
„Pánové. Vidím, že to budu nakonec muset říct já,“ vyfoukl Čchen z úst proužek cigaretového kouře. „Na nás. Protože kolik je dnes takových jako nás ?“
„Zatracená pravda,“ ulevil si Vinnie.
Sklenky cvakly o sebe a večer v hotelu Imperial započal.
„Tak mně napadlo, když jsem viděl naposled Hanse...“ zabručel Vinnie. „Přemýšlel jsem pak dlouho, kdy jsem byl co nejblíž smrti. V kterém okamžiku. Hej... dolej mi ještě,“ mávl na číšníka stojícího v uctivé vzdálenosti tak, aby neposlouchal jejich hovor.
„Taková pitomost,“ zachechtal se Sergej. „Jak to chceš měřit ? Metrem ?“
„A jen ho nech,“ mávl rukou George. “Nedávno jsem myslel na něco podobného taky.“
„No vidím, že začneme ve veselém duchu,“ odtušil Čchen s cynickým šklebem na rtech. „Ale jak jinak. Dáme poker ?“
„Že váháš....“
„Rozdáváš...“
„Proč ?“¨
„Jsi moc levej na to abys švindloval...“
„A na cos vlastně při tom přemýšlení přišel, Georgi ?“ nadhodil Čchen a urovnal si karty v rukou.
„Vklad jako obvykle ?“
„Nikdo neřek, že to bude jinak...“
„Hmm...Nakonec jsem myslím přišel na ten okamžik... Bylo to na Nový rok v padesátým druhým na jednom korejským kopci. Bylo nás tam tak kolem stovky zakopaných až po uši do zledovatělý země. Mrzlo nám všechno. Ruce, nohy, obličej. Nabíjet se muselo v rukavicích, jinak jste na závěru nechali půlku ruky. Ale tomu nahoře to prostě nestačilo a přišla sněhová bouře, jakou jsem od tý doby nezažil. Neviděli jste dál než na pět, šest kroků. Jestli někdy přijde konec světa, tak bude vypadat takhle.
A přesně na tuhle chvíli čekali Číňani. Nemám představu kolik jich vlastně bylo a pochybuju, jestli tu představu vůbec kdy kdo měl. Chtěli nás dostat z toho kopce za každou cenu a podle toho se taky chovali. Lidská vlna za vlnou. A pěkně zvostra. Čas jsem vůbec nevnímal. Jenom takový útržky. Jak tomu vedle mě ustřelili hlavu, zatímco on ještě stačil vystřílet zásobník z Brenu než pochopil, že je mrtvej. Jak mezi hlouček Číňanů dopadl granát a zbyl po nich jen krvavý flek a dvě boty zabořený do sněhu.
Tohle peklo trvalo věčnost. Když došli náboje, vzal jsem polní lopatku a pustil se do nich nablízko, dokud jsem nenašel zase něco nabitýho. A pak přišlo ráno. Klid, kterýmu jste nechtěli věřit. Bouře byla pryč. Celý tělo mě bolelo od vlasů až po palce u nohou. Procházel jsem kolem těch hromad mrtvol a před očima jsem měl mlhu. Skoro jsem vrazil do seržanta, co stál u kulometnýho hnízda.
„Už jsem myslel, že jsem zůstal sám,“ řekl mi.
„To já taky. Ale nemám už náboje ani granáty.“
„Tady do toho už taky nic není,“ kývl hlavou k tý velký mrše za sebou. „A myslím, že máme společnost,“ procedil skrz zuby.
Otočil jsem se a uviděl jak po pláni ke kopci běží další vlna Číňanů. Dostal jsem strach, protože tohle nebylo možný přežít.
„Co budem dělat ?“ položil jsem úplně malichernou otázku.
Seržant neodpověděl. Jen bylo slyšet cvaknutí nasazovanýho bajonetu. Vůbec se nebál. Klidně pozoroval, jak se blíží jistá smrt. Trochu mi ten pohled na něj pomohl, ale stejně jsem byl strachem bez sebe. Zezdola začali střílet, ale ještě byli moc daleko, aby jim to bylo co platný.
Pak oblohu prorazil zvuk klesajících letadel a nad námi přeletělo pět Mustangů. Řval jsem štěstím jak pominutý, když na Číňany začali shazovat napalm. Měl jsem skvostný výhled na masakr a v tu chvíli jsem si ho sakra užíval. Nemohl jsem od toho odtrhnout oči. Jeden Mustang se stočil blízko nás a já mu zamával. Pilot zakmital křídly a šel dolů v dalším náletu.
„Jo… to je něco seržante, co ?“ zařval jsem a otočil se.
Seržant ležel na sněhu kousek ode mne s prostřelenou hlavou. Smůla. Zatoulaná kulka zezdola,“ odmlčel se George a dal k výměně dvě karty. „Ani už vlastně nevím, jak se ten chlap jmenoval, ale byl to někdo.“
„Takže k tomu, co se o tobě proslýchá ještě můžeme přidat – hrdina korejský války,“ zasmál se Vinnie a hodil karty na stůl se všeříkajícím gestem, co si o Paní Štěstěně myslí.
„To je každej, kdo se z podobný šlamastyky dostal živej,“ usrknul George ze sklenky gin a přisadil na to, co měl v rukou.
„Já jsem v žádný válce nebyl a je to poslední po čem bych toužil,“ řekl Vinnie a prohrábl si vlasy. „Já byl zubatý asi nejblíž před pěti lety. Večeřeli jsme v jedný hospodě s Vittoriem. Byla to taková zapadlá vesnice, ve který je ještě v těchhle časech desetkrát víc koz a ovcí než lidí. Vybrali jsme to tam k přenocování schválně. Vezli jsme s sebou věci, po kterých toužila moc velká spousta konkurence, než abysme si váleli šunky v parádním hotelu.
Dívám se z okna a usrkávám víno, který bych nedával ani svýmu nepříteli. Koukám na ten otřískanej vrak před okny, co nám říká pane. A najednou „bum“ ! Auťák letí vzduchem a sklo z okna nám do ksichtu. Vyrazilo mi to skleničku z ruky a celýho mi to polilo. Vitto na tom byl hůř. Z toho visely špagety. Okamžitě jsme vytáhli bouchačky a litovali toho, že samopal už lítá někde vzduchem i s kufrem od auta.
„Kerej hajzl to moh udělat ?“ řvu na Vitta.
Místo odpovědi se venku rozštěkal kulomet a my mohli počítat díry ve zdi za náma. Ten někdo to myslel zatraceně vážně.
„Tohle nevypadá dobře,“ konstatoval chytře Vitto a hodil ven granát. Jen tak na blind. Radši jsem se neptal podle čeho házel.
Bouchlo to, spadlo trochu omítky a kulomet ztichnul. Vitto měl vždycky strašnou kliku v takovejch věcech. Ale jinak byl v životě smolař, no,“ mávnul Vinnie rukou.
„Mrkli jsme na sebe a oběma nám bylo jasný, že jediná cesta ven vede buď zadem a nebo ve smrkovým saku.
Vystřelili jsme párkrát ven jako divadýlko a vzali nohy na ramena. V zadní chodbě na nás vybaflo pět týpků, ale lekli se nás asi víc než my jich. Vyprázdnili jsme do nich oba celej zbytek zásobníků než se stačili vzpamatovat.
Paráda, myslím si a vybíhám ze dveří s brašnou pod křídlem a láduju přitom novej zásobník. Jenže najednou přede mnou stojí nagelovanej frajer Francesco Solti, kterýmu nikdo neřek jinak než Zuco Banana a jeho to strašně žralo. Vždycky vypadal děsně. Jeden si říkal, jestli je na ženský a nebo ne.
Usmíval se a namířil mi hlaveň rovnou mezi oči. Malou chviličku ještě čekal, aby si mně vychutnal a pak zmáčknul spoušť. Jenom to cvaklo.
„Zapomněls na pojistku trotle, co?“ zařval jsem na něj a vytrhnul mu pistoli z rukou. Voči měl vypoulený, hubu dokořán. Nemoh vůbec uvěřit tomu, co se děje. Bylo na něm vidět, že nikdy nikoho nezabil. Kopnul jsem ho do žaludku a třikrát mu prostřelil hlavu. Vyřítili jsme se s Vittem do noci a chechtali se na celé kolo. Už po nás pak nikdo moc nešel,“ zazubil se spokojeně Vinnie a rozvalil se v pohodlném křesle.
„Hmm... Co k tomu dodat,“ odtušil Sergej.
„Že takové štěstí nevydrží navěky,“ řekl Čchen s úsměvem.
„Amen,“ přitakal Vinnie.
„ Jak jsem už řekl,“ spustil Sergej,“ myslím, že nedokážu posoudit co bylo blíž a co dál. V průšvihu jsem byl stokrát. Ale... napadlo mi, kdy se mi taková věc vlastně přihodila poprvé.
Vyrůstal jsem na okraji Charkova v ne moc nóbl čtvrti. Rodiče toho nikdy moc neměli a tak se přežívalo, jak to šlo.
Ale dítěti co nepoznalo, jak chutná přepych to prostě nevadí. Byl jsem šťastný. Myslím, že mnohem šťastnější než teď. Existovala jen jedna nepříjemnost. Voloďa, parchant o tři roky starší, kterému dělalo moc dobře, když někoho moh pořádně zmlátit. A předpoklady pro to měl ideální. Postavu jak gorila, mozek jak hrášek. Mlátil i ženský. Asi pro to, že s ním žádná nechtěla nic mít.
Vyhýbali jsme se mu, jak se dalo. Ale někdy to prostě nešlo. Vyřítil se na mně zpoza rohu s tím, že mu někdo prozradil, jak ho nechutně pomlouvám. Stará dobrá záminka. Dal mi co proto. Až později jsem se dozvěděl, že to bylo kvůli mýmu přátelení se s jednou děvuškou, na které on mohl oči nechat.
Zmlátil mně předtím už několikrát, jenže tentokrát se ve mně něco zlomilo. Musel jsem působit hodně přesvědčivě, když jsem pak obcházel svoje nejlepší kamarády a přemlouval je k něčemu, co v jejich očích vypadalo šíleně.
Odpoledne se Voloďa procházel po nábřeží, kopal kameny do vody s rukama v kapsách. A najednou stál proti šesti, co se na něj řítili s řevem a klackama v rukou. Byl to čas naší odplaty. Schytal jich nepočítaně. Kňučel jak práskaný pes. Pak skočil dolů do řeky, aby se dostal z našeho dosahu.
Byli jsme doslova zpití tím úspěchem. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Kamarádi na mne koukali jako na svého vůdce a já v sobě cítil hodně velkou pýchu. Nicméně ten den ještě neskončil.
Večer, když jsem se vracel domů, vystoupila zpoza schodů známá postava. Voloďa. Oblečení měl potrhaný a mokrý, tělo samou modřinu. Vypadal děsivě. V rukou svíral pistoli a mířil jí na mně. Vůbec nechápu, kde ji mohl splašit. Možná měl jeho dědek ještě neco schovaného z války. Nevím.
Přišel hodně blízko. Sípal a klepal se po celém těle. Natáhl kohoutek. Nějak jsem překonal strach a nenechal se zhypnotizovat tou hlavní jako většina lidí. Podíval jsem se Voloďovi přímo do očí. Chladně a bez emocí. Stáli jsme proti sobě bez hnutí pár minut. Pak se ta hora masa sesypala a začala brečet. Upustil pistoli a běžel pryč. Byla to dobrá lekce do života,“ pokýval hlavou Sergej a vyprázdnil sklenku.
„S tím nejde než souhlasit,“ zapálil si Čchen další cigaretu. „Jak vidím zbyla řada na mně. Hmm.. Je pravda, že jednou jsem se dostal zatraceně blízko smrti. Měl jsem zrovna nějakou tu zakázku od svojí rodiny. Nic složitého. Tři obchodníci, kteří nerespektovali nepsaná pravidla dobrých vztahů s vlivnými osobami.
Nepotřeboval jsem být v tomhle případě moc milý, ale i tak jsem raději jednal v rukavičkách. Pistole s tlumičem. Během pár okamžiků už nikdo z nich neměl starosti z tohohle světa. Tři těla na honosných křeslech.
Nalil jsem si z jejich karafy koňak do sklenky a díval se z okna toho apartmá. Hodně lidí nemá rádo velká města. Já jsem pravý opak. Mají svoje kouzlo. Tisíce světel tvoří souhvězdí na zemi místo na obloze. Upil jsme ze sklenky a spokojeně zabručel. Dvacetiletý Rémy Martin.
„Krásný výhled, že ?“ ozvalo se za mnou.
Zareagoval jsem zcela instinktivně. Třikrát jsem stisknul spoušť. Musel jsem zasáhnout. Z takové vzdálenosti by se musel trefit i slepý. Cítil jsem výstřely v dlani, viděl jsem dým od hlavně. Nicméně ten druhý tam stál dál. Že by neprůstřelná vesta, uvažoval jsem.
Neznámý vystoupil víc do světla a já konečně viděl, že je to Číňan v dlouhém mandarínském plášti a vyšším klobouku. Měl protažený obličej, dlouhé vlasy a knír ve starém střihu. Popošel k zábradlí balkonu a opřel se o něj. Stále jsem na něj mířil.
„Jak vidím. Jsi zabiják. Rozdáváš smrt a přitom dokážeš ocenit život,“ řekl a pak dodal s úsměvem. „A dobré pití.“
„Smrt i život k sobě patří.“
„Hmm... také si myslím,“ pokýval hlavou.
„A teď k věci. Co tu chceš ?“
„Jen klid. Nejsem tady kvůli tobě. Přišel jsem kvůli těm za námi,“ odpověděl a kývl hlavou k mrtvým obchodníkům.
„Takže jsme měli stejný cíl,“ usmál jsem se.
„Hmm... je to trochu složitější. Bez tvého přičinění bych tu práci nedostal. Nu...půjdu. Ale mám ještě drobnost, co patří tobě,“ položil ruku na zábradlí a otočil se k odchodu.
Bez dechu jsem koukal na tři kulky, které tam postavil.
„Tak zatím,“ dodal a zmizel mezi stíny na kraji pokoje,“ ukončil vyprávění Čchen a vyfoukl z úst proužek kouře.
„Myslíš to vážně ? To svoje vyprávění,“ zadíval se na něj George a pousmál se.
„Hmmm...hmmm...“
„Spíš se mi zdá, že si z nás děláš šoufky,“ zakřenil se Vinnie. „A nezapomeň dodat, že tomu můžeme věřit a nemusíme. To ke strašidelným povídačkám patří.“
„Zrovna jsi mi to sebral z jazyka.“
„Tak na další úspěšné roky,“ pozvedl Sergej sklenku k přípitku.
* * *
Uběhly dva roky. Byla půlnoc a ředitel hotelu Imperial ještě stále seděl ve své kanceláři v nejvyšším patře budovy. Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále....“
„Pane ?“ řekl vrchní číšník zdvořile, když vstoupil dovnitř.
„Ano ?“ vzhlédl ředitel. Oba věděli co ho zajímá.
„Dnes pane, dnes z nich nepřišel už žádný...“
|
|
|
