Když holubi odlétají

Šel jsem přes Karlův most a po zemi pobíhal holub. Capkal po kočičích hlavách a vyhledával drobky. Měl jsem chvíli pro zastavení, posečkal jsem na druhém straně mostu a sledoval jej. V jedné chvíli mne napadlo sednout si na bobek – snad, abychom si byli blíže. Nastal zvláštní okamžik, cítil jsem, jako by davy lidí kolem nás proudily bez povšimnutí a mezi námi dvěma se vytvářel tunel důvěrného splynutí. Snažil jsem se vcítit do osudu onoho dychtivě hledajícího tvora – nevšímal si mne – a přitom jsem mu byl blíž a blíž, ačkoliv vzdálenost mezi námi dvěma byla stále stejná. Nepodařilo se mi to … nepodařilo se mi vžít se do prekérnosti či slastí holubí situace – musel bych s ním asi společně zobat drobky ze země a to etické kodexy nás lidí mezi námi lidmi přeci nedovolují. Náhle zamával křídly, pohladil svým letem několik hlav soch svatých a byl pryč.
Cestou domů jsem potkal bezdomovce, nalíčenou starou dámu, člověka bez nohy, prostitutku na rohu Skořepky, malé dítě s maminkou žmoulající v dlaních kousek housky, babičku v tramvaji a upocenou prodavačku v potravinách v naší ulici. Kdyby mne byli žádali o radu, snažil bych se jim dokonce i poradit …vždycky jsem si říkal, jaké by to asi bylo, kdybych se tak na chvíli proměnil v jednoho z nich … však mávnutí holubích křídel odválo všechny mé naděje výše uvedeného činu, nevím jaké by to bylo ... asi jiné.