Putovali překrásným krajem. Kolem louky plné květů přenádherných barev, které svojí pestrostí lákaly nejen motýlky, včeličky, čmeláčky a jiný hmyz, ale i Javůrkovi připadala tato krajina jako sen. Znal spoustu květin, které rostly v jeho rodném lese, ale takový lán barev ještě neviděl.

Téměř dva dny jim trvala cesta tímto krajem. Náhle se však ráz krajiny změnil a Javůrek s Kaštánkem spatřili horu. Kopec nebyl vysoký, zato měl prudké stoupání a oba se řádně zapotili, než dosáhli vrcholu.

Tu se jim naskytl pohled, který Javůrka ochromil. Před nimi se rozlévalo obrovité jezero, jehož břehu nebylo možno dohlédnout. Mělo blankytně modrou barvu a bylo tak průzračné, že mohli na dně spatřit blýskavé oblázky i zlatá zrnka písku. V mírně zvlněné hladině se odráželo z oblohy několik mráčků, jako by v jezeře rejdily bílé rybky.

Zanedlouho se začalo zbarvovat do ruda, a když se Javůrek zahleděl do dáli, viděl, že zapadá slunce. Byl to odraz zapadajícího slunce, který zabarvil jezero. A nyní si uvědomil, že právě objevil místo, kde se slunce před spaním shlíží v zrcadle.

“Podívej, Kaštánku,” sklonil se a pohladil psa po hřbetě, “jsme u cíle naší cesty. Tady někde musí žít dívka, o které se mi každou noc zdá.”

Začal se rozhlížet kolem sebe. Neviděl nic než jezero, horu, písečný břeh a v dálce skalisko, jehož výběžek se tyčil nad jezerem. Už ztrácel naději, když si všiml něčeho zvláštního. Nad skaliskem se cosi zablýsklo. Vydal se tím směrem v naději, že záblesk je znamením, které ho přivede k jeho vysněné dívce.

Věděl, že zanedlouho bude tma, a protože byl tak blízko u cíle - alespoň v to doufal - , nechtěl čekat až do rána. Skalisko nebylo daleko, ale přesto se rozeběhl, aby byl na místě do setmění.

Slunce již téměř zmizelo ve vlnách jezera, když vystoupil Javůrek s Kaštánkem na vrchol skály. Záblesk, jenž měl být znamením, byl ve skutečnosti odlesk slunce od korouhvičky na věžičce. A tato malá věž patřila k zámku, který jako by se skrýval před světem, obklopen z jedné strany jezerem, z ostatních skalnatými horami. Jen v severní hoře byla úžina tak pro koně či malý kočár.

“Podívej, Kaštánku,” zvolal radostně Javůrek, “tady musím najít odpověď.”

Ačkoliv byl po cestě značně unavený, blízkost cíle mu dodala novou sílu. Následován věrným přítelem, stanul před branou.

Brána zavřená a po strážích ani vidu ani slechu. Ani ze zámku se žádný zvuk neozýval. Že by byl opuštěný?

Javůrek na vrata silně zabušil a zvolal:

“Je tu někdo?”

Otázka zůstala bez odpovědi.

Pokusil se bránu otevřít. S hlučným zavrzáním a skřípotem, že až v uších zaléhalo, se pootevřela. Přicházející tma tomu všemu dodávala nádech tajemna. Někomu by to možná nahánělo i strach. Ale Javůrkovi ne.

Vešli a zůstali stát na velkém nádvoří - pustém a tichém. Pouze Kaštánkovo zaštěkání se odrazilo od stěn zámku a vracelo se zpět jako ozvěna.

“Je tu někdo?” zvolal znovu, ale dostal jen odpověď ozvěny:

“Někdo, někdo, někdo.”

Ještě jednou otázku zopakoval a kromě ozvěny se z horních oken ozvalo:

“Hledám tady s přítelem službu a střechu nad hlavou,” trochu zalhal, “pracovat umím, zastanu cokoliv,” což lež nebyla.

“Chvíli počkejte,” řekla žena a okno se zavřelo.

Za okamžik vyšla ven. Byla to malá baculatá žena s laskavýma očima. A přestože se na ně mile usmála, nebyl to úsměv šťastného člověka.

“Kdepak ses tu vzal, mládenče?” přistoupila blíž a lépe si hosta prohlédla. “Copak tě přivádí do těchto míst?”

“Rád bych požádal o službu a není-li to příliš smělé, i kousek chleba by nyní přišel vhod.”

“Tak jen pojď dál, hochu, a přítele vezmi sebou. I pro něj se nějaké sousto najde. Hladovému se těžko usíná.”

Kaštánek zavrtěl ocáskem a důkladně si olízl čenich. Tady se mu bude líbit. Určitě zde o jídlo nouze nebude.

Paní je zavedla do kuchyně a usadila ke stolu - vlastně jen chlapce. Kaštánek si našel své místo pod stolem.

Javůrek si všiml, že je zde zvláštní klid. Nikde nikdo. Ani žádné hlasy se neozývají. Copak je to za podivný zámek?

Přestal o tom přemýšlet, neboť ta dobrá žena přinesla na stůl mísu s kaší, k tomu krajíc chleba, hrnek mléka a popřála Javůrkovi dobré chutnání.

Já jsem tu také, vystrčil Kaštánek zpod stolu hlavičku, aby připomněl, že i on má hlad. Ale to už mu paní nesla menší misku se stejnou kaší, do níž chleba nalámala.

“To víš, že jsem na tebe nezapomněla,” jako by četla jeho myšlenky.

Posadila se k Javůrkovi za stůl a sledovala, jak jim chutná.

Nejdříve dojedl Kaštánek. Jak by také ne, vždyť to bylo po dlouhé době opravdové jídlo. Dokud měl Javůrek Jozefčiny koláčky, panečku, to byla dobrota. Ale i ty jednou došly a pak jim hlad mohly zahnat jedině lesní plody - borůvky, maliny, ostružiny, také houby sbírali, ale copak je takové jídlo pro psa? A proto nyní řádně misku vylízal, aby ani drobeček nezůstal. Posadil se vedle ženy a chtěl ji poděkovat. Nevěděl jak, tak alespoň olízl ruku, která mu takovou pochoutku připravila.

“Chutnalo ti?” zeptala se paní a pohladila ho.

Také Javůrek za dobré jídlo poděkoval, a když paní prázdné misky odnášela, osmělil se zeptat:

“Pročpak je tu takové pusto? Nikde ani živáčka. Je snad zámek zakletý?”

Poslední otázka byla myšlena spíše žertem, ale paní mu s vážnou tváří řekla:

“Hochu, hochu. Vidím, že nepocházíš z našeho kraje. Proto, než ti nějakou službu svěřím, povím ti vše, co vím. Možná, že už tady nebudeš chtít déle zůstávat.”

“Jen povídejte,” žadonil Javůrek, a tak paní začala své vyprávění.

“Náš zámek, chlapče, je opravdu prokletý, a proto všichni sloužící odešli. Zůstala jsem tu jen já a pan král. Zanedlouho tomu bude rok, co nás postihlo veliké neštěstí. Naši milou a hodnou princezničku unesl zlý čaroděj. Někteří stateční princové se ji pokoušeli vysvobodit, ale nikdo se již nevrátil.”

Malá drobná slzička ukápla na bílou zástěru. Žena oči osušila a pokračovala:

“Já jen vím, že je na toto království již tři sta let uvalena kletba. Pouze král zná celou pravdu. Ale ten již veškerou naději ztratil. Sedí v komnatě a jako ve snách stále hledí na obraz své dcery. Také já trpím, neboť jsem byla princezně chůvou od jejího narození. Matku chuděra nepoznala a teď ji postihl tak krutý osud.”

Chůva se odmlčela a na okamžik nastalo ticho. Ani Javůrek nevěděl, co říci. Pochopil, že zde svoji vysněnou dívku nenajde. Bylo mu však této ženy líto. Sama se musela starat o tak velký zámek.

Princeznina chůva vyčetla z jeho očí nerozhodnost, a tak řekla:

“Víš co, mládenče, venku je již tma, a tak zde raději přespi. Ráno se rozhodneš, zda zůstaneš či ne.”

“Děkuji vám, paní.”

“Ale běž, jaká já jsem paní. Jsem prostě chůva. A jak mám říkat tobě?”

“Já jsem Javůrek a tenhle malý neposeda je můj věrný Kaštánek, kterému vděčím za svůj život,” představil sebe a svého přítele, jehož ocásek kmital ze strany na stranu, jakmile zaslechl své jméno.

Chůva zavedla hosty do malé místnůstky vedle kuchyně a popřála dobrou noc.

Byl večer, měsíc nádherně zářil a netrvalo dlouho a Javůrka i Kaštánka přemohl spánek.

...pokračování příště...