Země Buddhova
Po mírně zvlněném prosluněném lesíku se procházel Buddha.
Všude okolo bylo spousta lidí a dětí. Pobíhali a pracovali. Tesali stromy,
stavěli domy, trhaly plody, pečovali o zvěř. Množili se a rodili děti. Buddha
se mezi nimi procházel, usmíval se a kynul na všechny strany. Lidi ho rádi
viděli, protože jim rozdával radost, a tak ho občas poplácali po bříšku,
donesli mu misku s broskvemi nebo se mu něčím pochlubili a on je na oplátku
zase pochválil a povzbudil. Když si mu stěžovali (což tehdy nebylo tak často,
třeba že se jejich koťátko zatoulalo nebo třešeň nenese tolik ovoce jako dřív),
promluvil s nimi (inu, víte, však dědečkovi je teď lépe tam, kde nyní
je... vždyť popíjí nektar s bohem Višnou na jeho zlatém dvoře), poklepal jim
na rameno nebo je podržel za ruku, a jejich starosti najednou ulétly jako
mráčky, když se rozzáří slunce, a zapomněli na ně.
Jednoho dne se do krajiny vplížil duch. Nemluvil
k lidem na nějakém shromáždění, kdepak, byl tam, kde se někdo ocitl sám, a
začal k němu sladce šeptat. Nejčastěji tak, že lichotil. „A kterýpak ty
jsi, jak s jmenuješ?“ ptal se vždycky.
„Jakpak bych se jmenovala? Když mi někdo něco chce, hvízdne
nebo zahouká „héj ty“ nebo se mě dotkne a vím, že je to na mně.“
„Ale ty jsi tak krásná, ty nejsi jako ostatní.“
„Myslíš?“ zarděla se dívka.
„Ano...já to vím. Ty nejsi obyčejná děvečka, jako tamty dvě
– vidíš jak se hrbí, když kráčejí s vědry. To ty se věru jinak umíš nést!
Jsi ztepilá jako laň. A ty oči! Jako hvězdné démanty, má paní. Já bych Vám,
s Vaším dovolením ovšem, říkal Eleonora Sličná, má paní. Váš služebník.“
„Hmm.. to se mi líbí. A jakpak se jmenuješ ty, neviditelný
duchu?“
„Já jsem Tam - Tam.“
„Dobře Tam-Tame, navštiv mě zase někdy, až budeš mít
chvilku.“ A dívka se zabrala do předení a šeptavý duch byl ta-tam.
Zase navštívil někoho jiného a jemu šeptal. Šeptal o jeho
ctnostech, kterými vynikal nad ostatní, ale také o přednostech, kteří zase jiní
mají. Šeptal o tom, jak ho sousedé v skrytu pomlouvají a jak se nad ním
povyšují – jakoby on, „on z nich vyvolený“ mohl mít nějaké nedostatky či
dokonce – jako by byl nějaké „nedochůdče.“
A tak se zakrátko s obyvateli toho kraje odehrála
jakási proměna.
Nejen, že se nyní nějak jinak nosili. Dokonce i se začali
jinak oblékat a zdobit, aby každý jinak vypadal a co nejvíce se lišil, až
z toho byl takový mumraj jako o pouti. A ta jména, jimiž se nyní pyšnili,
vytesaná do kdysi skromných přístřeší! A ty tituly! Čím byl člověk k nebi
kratší, tím si delší titul tesat nechával.
A jejich kraj začal jim být malý. Aby se totiž jeden cítil
velký, potřebuje vedle sebe malého. A na jednoho hodně moc velkého, je potřeba
hodně moc malých. Často jste viděli dva lidi rozprávět, když tu jeden
zničehonic s jakýmsi mocným důrazem ukázal někam do strany nebo nahoru a
zaslechli jste útržek odvátý větrem: „...to TAM! To je dočista něco jiného...“
A tak lidé začali osedlávat své bývalé přátele, kteří se dříve svobodně pásli
po horách – koně – a na jejich hřbetech vyráželi do sousedních krajů. Svým
spřáteleným kumpánům slíbili moc a bohatství, které vydobudou v neznámých
zemích oplátkou za věrnost. Plenili, rabovali a s pomocí kůlů a zdí
ohrazovaly ty části krajiny, které dříve nikomu nepatřily: protože taková
bláznivá myšlenka, aby krajina vůbec mohla někomu patřit, by dříve nikoho ani
nenapadla. Těšili se sami pro sebe z plodů nových krajů a brali si to, co
jim nenáleželo podle práva lásky a práce. A tyto krajiny prohlašovali za své a
dávali jim rozličná jména a jejich lid podmaňovali do otroctví, protože neznal dosud
ono tajemství, tajemství, které pyšným neviditelný duch našeptal: tajemství
ostruh a zbraní. A nejen plody cpali do svých drzých úst, začali vztahovat ruce i na ženy, které je nemilovaly a
nechtěly milovat. A tak se do jejich armád řítilo stále více těch mužů, které
by ženy pro jejich přirozenost nikdy nemilovaly a kteří chtěli využít svou
jedinou příležitost.
Mnoho pokolení přeběhlo pod krvavým nebem.
Duch svým oblíbeným, těm „lidštějším než samo lidstvo“ zatím
našeptal další tajemství: tajemství cinkavých plíšků. Skrze ně se dala moc
hromadit a koncentrovat. A tajemství písma a práva: skrze ně se dala moc
udržovat navzdory měnlivému toku času, téměř věčně; i když se někdy zdálo, že
se tak činí pro „blaho lidu“; což byly nakonec pouhé ústupky ve srovnání
s časem dávným a právem přirozeným, jež nebylo třeba nikam psát, neboť ho
každý nosil od narození vytesané zlatým písmem ve svém srdci. Vznikly školy. Na
nich se však již neučilo, jak číst zlaté písmo svého srdce. Ale jak ho přepsat.
Systém výchovy byl nyní založen na přepisování. Z nejlépe přepsaných se
stávali ti nejúspěšnější.
A ženy, oběti těchto věků, byly nuceny čelit svému ponížení.
Některé tak činily s pomocí svých „nových“ zbraní: lsti, šalby a
přetvářky, díky níž stoupaly ve společenských sítích blíže epicentrům
moci, aby naopak mužové nejpovýšenější v jejich salonech nacházely úlevu
po zvířecím způsobu co nejponíženější.
A Buddha dál procházel tímto proměněným světem, radostný a
neotřesitelně klidný, přehlížeje dálky času jako mihotání motýlích křídel. Ale
jen nemnozí už ho viděli. Jen lidé žijící jakoby na ostrůvcích toku času.
Naneštěstí některé tyto ostrůvky spíše klesly zpět do lůna přírody a mizely
v pralesích a jejich obyvatelé se proměňovaly zpátky ve zvířata; protože i
oni začali zapomínat umění číst zlaté písmo svého srdce - někteří pod vlivem
elixírů, jež jim slibovaly ráj; vyměnily tak krátký ráj za věčnou temnotu. A
některé jiné ostrůvky se zase snažily „v dobrém úmyslu“ toto písmo zapsat
na papír a nakonec mu i daly přednost před jeho vzorem, který pak vlastně už
nepotřebovaly, a dokonce mezi sebou začali válčit pro rozdíly ve slovech na
svých listech, které v souhrnu označovali slovy „pravda“, „zákon“, „víra“
nebo „svoboda“ - což byla ovšem další slova, jen o něco více abstraktní. A
neviditelný duch se radoval, když zjistil, že i ze slov lidé učinili nedobytné
bašty a z argumentů své katapulty, protože ve světě, kde na sebe lidé
křičí ve jménu Boha, se může našeptavač už jen tiše smát a zasněně popíjet té.
A pokud na sebe lidé nejen křičí, ale dokonce se ve jménu Boha i zabíjejí,
pak se našeptavač zřejmě zalyká absurditou sebe samého a lidstvo se mu musí
zdát natolik hloupé, že sám satan! uvažuje o stvoření dobra, aby měl ve své
inteligenci alespoň nějakého protivníka...
Nyní nepotřeboval již našeptavač přicházet po špičkách
k někomu, kdo byl sám, v podobě hlasu jeho vlastní mysli, mysli,
která vždy šeptala TAM – TAM – TAM – jako kolovrátek a roztoužená sahala po
nejrůznějších předmětech své obrazotvornosti. Nyní stačilo vyjít do ulic a
z roztančených butiqů, pohyblivých obrázků v každé domácnosti, stejně
jako v hlasu muezzina zaznívalo TAM – TAM – TAM - A podél cest postávali
někteří s obrázkovými knihami plnými rodin v zářivém úsměvu a
z jejich roztomilých knížek rytmicky dunělo jediné sdělení: TAM – TAM –
TAM – je království nebeské! A jeden pán s knírkem a s hlasem jako
hlásná trouba rozpohyboval nejinteligentnější národ v historii stejným
duněním. A za stejného dunění lidé ze stepí vbodli ostruhy do slabin svých
krásných koní a vyrazili hledat zemi Buddhovu.