Byl jeden chlápek a nikdo vlastně nevěděl, co je zač. Nedalo se pořádně rozpoznat, jestli je chudovlasá ženská, muž nebo snad medvídek koala. Roztomilému zvířátku se podobal nejvíce, i když po něm moc vlastností nepodědil.

Nosil kostnaté brýle, kterému zakrývaly skoro celou lebku a černé vlasy si česal zásadně do zadu, aby ještě více křičely postupující kouty.

Krabatil čelo, jako když v animovaných filmech kdosi běží po koberci a ten mu pod nohami podkluzuje. Snad nikdy se nesmál a svaly kolem úst využíval výhradně k podivnému křivení a špulení rtů do kyselých výrazů.

Fešák to teda nebyl. Řídil tramvaj a o nic víc se nestaral. Měl svojí trasu a tu si jezdil. Pěkně nudný a mrzký život plný zhnusení a zatrpklosti. Už si ani v hlavě neprobíral, jestli jeho nespokojenost pramení z jeho nitra nebo ze společnosti. A tak jediné, co vládlo jeho životu byl ten jeho pultík v kabině, pár tlačítek, a dva pedály. A venkovní svět se omezil na dvě lesklé kovové stuhy, které se kdesi v dálce sbíhají. Protože byl studovaný, říkal si, že jestli se jednou dočká toho, že dojede na místo, kde se koleje sbíhají, přijde konec.

Jeden den jako druhý beze změny. Tenhle chlápek si nikdy nekupoval noviny, nikdy se nekoukal na televizi a nikdy neposlouchal rádio. Ve volném čase pozoroval, jak rychle běhá vteřinová ručička. Vzrušující mu přišlo, když se v jeden okamžik pohnuly všechny ručičky naráz. Když ho to přestala bavit, přesunul se do druhého pokoje, kde nedočkavě hleděl na digitální hodinky. Miloval, když ukazovaly 11:11 a 22:22.

Ve sváteční dny si vzal oba dva ukazatele času a kritickým okem zkoumal, jak si navzájem konkurují. Kdo z nich je  rychlejší a kdo přesnější? Které hodiny déle vydrží? To byly téměř filosofické otázky, kterými se zabýval s Aristotelovskou systematičností. Ve slabých chvilkách si pak oprašoval názory a sem tam si s nimi pohrál, aby se přesvědčil, že jsou pravdivé a dokonalé. Tři hesla mu proudila hlavou a vyživovaly jeho splýny a podrážděnost:

Přátelství je kec! Láska je kec! Člověk je sobec!

Kdysi dávno přátelé měl. Byly to však divné poměry. On půjčoval knihy, pomáhal a oni nějakou nešťastnou náhodou zapomínali. Že jde s nimi taky do kina, že byli domluvení na sraz a podobně. Později dávali najevo dokonce jakousi nedostatečnost z jeho strany. Prostě nebyl jim dost dobrý.

Pak se mu dostalo vše odhalujícího moudra. Přátelství jest svazkem za účelem zisku. Dva lidé ze stejnými cíly se nemůžou nikdy opravdově přátelit.

A hned to dávalo smysl! Všichni všechny jenom zneužívají a předstírají jaký jsou to kamarádi a jak mají na srdci blaho bližního. Odmítl se účastnit této nemorální nechutné hry. Povznesl se nad společenskou žumpu.

S láskou to šlo podobně. Nikdy na ni nevěřil. Chápal ji jako jakýsi biologický vykřičník, který řve cosi o jedinci vhodném k páření. Miloval mnohokrát, ale sám nebyl nikdy milován. To, že by se snad do něj někdo mohl zamilovat, si prostě odmítl připouštět a hledal za tím nekalé úmysly. Že by se dva do sebe navzájem zbláznili považoval za absurdní a nerealistické. Za vším je nějaká špinavost a tu on kategoricky odmítá. Něco jako vztah s druhým pohlavím tedy nepřipadal v úvahu pro jeho morální zkaženost a dvojí hru obou aktérů.

Člověk je totiž pěkně sobecká bestie. Všechno co dělá, dělá jenom a jenom kvůli sobě. Podepsal by to kdykoliv.

Zevnitř ho trhaly myšlenky na to, že i on je bestií. Říkal si, že všechno co dělá, dělá kvůli sobě. Jinak by si nemohl připadat tak jedinečný, tak morální. Takže je taky sobec.

Málokdo chápal, když nastupoval do tramvaje, že ho veze vznešená bytost. A popravdě není se čemu divit, že si toho nikdo nevšiml.

Řidič totiž za jízdy vydával nesouhlasné pazvuky podobné chrchlání a odkašlávání. Nemluvil jinak než huhňavě pod nos a všechny co jeli tramvají nesnášel. A to je teprve začátek. Od srdce nesnášel i všechny ostatní řidiče tramvají, které považoval za nedostudované hňupy a kdyby nebylo manželek a nízkých sociálních dávek, tak by dál seděli v hospodě. Nenáviděl i auta a všechny účastníky provozu. Nenáviděl debilně postávající dav ovci na tramvajových zastávkách. Nemohl přijít na jméno lidem, kteří mu stáli u dveří.

V oblibě neměl ani slunečné počasí, přílišné vedro, déšť opírající se do skla jeho kabiny, málo světla v zimě, příliš bílý sníh, sníh zamazaný od štěrku, noc se všemi rozsvícenými světly, zpocené lidi, zácpy, troubení aut, špatné řidiče, příliš dobré řidiče, maséry na kolech, ženský s kočárky, důchodce s berlemi, zamilované párečky, usměvavé holčičky, brečící děti, radostné partičky, červenou na semaforech a vycházení z kabiny z jakýchkoliv důvodů.

Jediná oblíbená věc, která se mu stala milenkou a zároveň hlasem, byl zvonek na tramvaji. Všechny jim šikanoval. Vždycky, když se mu něco nezdálo, začal zuřivě zvonit.

Dnešní den si pán řidič představoval určitě jinak. Aby si zkrátil čas a zpříjemnil si posezení koupil si svůj oblíbený sypaný čaj, který si nalil do termosky a vzal si ho pěkně do práce. A právě ten udělal z jeho rutinního dne nevídaný zážitek. Nějak se stalo, že byl trošku nahnilý a hodně halucinogenní.

Navíc pršelo a tak, co mohl zvonil na ty otravné kapky a mračna, aby toho už nechaly, že se mu to ale vůbec nelíbí. Déšť rytmicky bubnoval do střechy vozu a rozmazával okolní svět jako když zmokne obrázek kreslený vodovými barvami.

Rozjel se směrem na Podolskou vodárnu, ale zrovna když podjížděl skálu, z které deklaroval Šemík svůj um ve skoku dalekém, ztratil se.

Objevil se v posteli. Za okny pršelo a v peřinách se leželo tak příjemně. Neexistovala starost, neexistoval čas. Rytmus světa určovalo ťukání o plechovou střechu a skleněné tabule. Pohoda se dala uchopit a pomazlit. Pan řidič se zamyslel nad tím, jestli by si ji nezabalil do zásoby. Všechno bylo tak krásně ospalé. Nohy, ruce, záda. Spokojeně si odfoukl. A ten výdech zaslechl zdvojeně jako nějakou ozvěnu. Promnul si oči a uvědomil si, že je ve svém mládeneckém bytě. Studoval a přežíval v malinkatém bytě jakoby jemu přesně na míru. Ze zdí na něj trošku vytřeštěně pokukovali jeho hudební bozi, které časem zavrhl a vedle něj se něco pohnulo. Vzdychlo to a pak mu to přehodilo paži přes jeho hrudník. Jemná, vláčná a hebká ruka se ho dotýkala, tak jako už dlouhou nikdo. Nahlédl přes okraj polštáře a uviděl ženu. Jeho sousedku. Měla dvě děti a žádného muže, takže studentíka od vedle pořád na něco zvala a bylo jasné jaké má úmysly.

Sousedka se na něj usmála a popřála mu hezké ráno. Byl z toho vedle. Zvedl se a šel se opláchnout. Před zrcadlem se rozbrečel. Bylo mu dvacet jedna a byl usměvavý a dětský. Když se  podíval do zrcadla, uviděl vrásčitého padesátníka s kouty. Ze dne na den zestárl skoro o půl století. Jenom proto, že se vyspal ze sousedku. Když s ní šel do peřin byl mladý a co se mezi nimi chystalo byl možná i nemorální. Ráno už bylo všechno v pořádku, žena středního věku se probudila vedle muže odpovídajících let. Chlapec vypadající na padesát utekl a už se nikdy nevrátil. Říkal si co by se stalo, kdyby zůstal, kdyby se rozhodl pro život s tou ženou. Kdyby jí daroval těch třicet let života, kterých by se dobrovolně vzdal. Ale to neudělal.

Rozklepal se a uvědomil si, že sedí opět ve své kabince. Třicetiletý šedesátník.

Aby se trošku vzpamatoval sešlápl prudce pedál a sledoval oštěpaře. To ho vždycky rozveselí. Všichni lidi, co se drží horní tyče nebo popruhu se prolétnou po celé délce tramvaje s výrazem zarputilého Jane Železného v nejlepších letech.

Zasní se při pohledu z tramvaje. Levá kolej zavzdychá, zvedne se a pomalu se vrátí. Druhá jí následuje.

Vysoký pan s dozadu slíznutými vlasy a kšandami přes tílko posiluje s činkami. Skoro u toho kříčí, rozhodně vzdychá a slzí. Pot mu ztéká vráskami, které se snad k tomu účelu přímo zrodily. Všechno voní štiplavým zápachem piva a tělesných výparů.

Malé dítě celý ten proces zušlechťování těla bedlivě pozoruje a jeho zraky stoupají a klesají společně s činkami. Obdivně hledí na tělesnou aktivitu svého otce, na  každodenní akt zalitý sluneční oranží.

Náčiní spočine na zemi v uklidněné poloze. Vytáhlí cvičenec odchází k lednici. Pivo se šumivě nakloní a pod tíhou fyzikálních zákonů mizí v hrdle sportovce.

To je ta chvíle! Zkusit si to. Osahat si činky, potěžkat a troufnout si zvednout je. Zacvičit sérii, tak jak to dělá otec. Už, už se jich dítě dotýká špičkami prstů, cítí prohřátý kov rukojeti, když ho hlas otce varuje: „Ne, aby si se pokoušel cvičit. Když budeš cvičit dřív než ti dorostou kosti, tak zůstaneš takhle malej. Už nikdy nevyrosteš!“

Dítě se leklo otcova hlasu a rychle cuklo. Sklenice piva zkušeně zahučela do krku a vyslala poslední vzdych v podobě krknutí. Cvičenec se chopil nářadí a znovu se dal do pohybu. Další série. Rytmika, vzdychy a pot matně odrážející paprsky slunečního tepla.

Docvičil a šel si dolít sklenici. Na činky zapomněl. Tak teď! Teď je ta pravá chvíle. Dítě rychle přiskočilo k náčiní a pokusilo se cvičit. Ozvalo se hrozitánské křupnutí a škubnutí vyprodukované mladým tělíčkem. Otec rychle přispěchal. Díval se na syna a tekly mu slzy.

„Nepovyrosteš ani jeden cák.“ Litoval syna a práskla další rána. To zaburácel hrom. Stěrače stíraly kapky z čelního skla a tramvaj tiše plula jako koráb ztmavlou krajnou. Malinkatý řidič s výškou tak dvanáctiletého kluka se zabral do myšlenek. Co by se stalo, kdyby tenkrát poslechl svého otce? Vypadal by jako on? Vysoký a atletický?

Na semaforu se zamračila červená a mužik v kabině ji to opětoval. Chvilku se na sebe šklebili. Pak si podal termosku s čajem a nalil si další šálek. Dneska má zajímavou chuť. Hodně zemitou.

Naskočí zelená a tramvaj zapřede a pomalu se rozjede. Na řadě je ten dlouhý rovný úsek. Tady si vždycky představuje, že jede v Austrálii na poušti, tam jak položili nejdelší rovné koleje na světě. Tisíce kilometrů bez zatáčky. Krása.

Koleje jsou jako nitky a tramvaj je natáčí do klubíčka. A v tom to přijde. Koleje se seběhly. Nitky se protnuly a tramvaj je natočí. Natáčí i samu sebe. Železo skřípe, všechno se smršťuje a vcucává. A pan řidič si uvědomí, že tohle je konec.

Do toho všeho někde chytne řidiče za rameno. Taková drzost! Kdo si dovolil mu vlézt do kabiny? A ještě k tomu teď, když se musí plně věnovat řízení!

„Zkus to znova.“ Pohladí ho hlasem vetřelec. „Prostě budeme trénovat, dokud se nenaučíš řídit.“