Kdybych mávla hůlkou a neexistovala

Tehdy když barák zasvítil rudými plameny se nenašel nikdo, kdo by zařval: „Hoří! Hoří! Utíkejte!“ Lidi spokojeně trávili noc zakutaný pod peřinou. Pak ji začali odkopávat, a když se probudili bylo už pozdě.

Kvůli tomu, že žádný takový člověk, který by obyvatele domu vzbudil neexistoval přišel Zdenda o celou rodinu.

Ten večer si velmi naléhavě uvědomil, že na světě určitě někdo chybí. Aspoň jeden muž nebo žena, nebo nějaké dítě, prostě někdo kdo tady měl být. Čas ho v názoru jen utvrzoval.

Ten den, co přišel o nejbližší, byl pít v hospodě. Vybavuje si, že se neobjevil nikdo, kdo by mu to zakazoval, říkal, ať raději zůstane doma. Nic takové. Tenkrát to prošlo velice snadno.

Pil všechno, co se na baru mihlo. Plácal to jedno přes druhé. Pivo, víno, fernet, vodka, rum a zase pivo. Jak to přišlo pod ruku tak i do krku. Zvracel tolikrát, že to přestal počítat a pomyslel si „jak to, že mi nikdo neřekl, abych to nemíchal“.

Najednou ve svých šestnácti se rozhlížel po místnosti s několika posteli. Vychovatelka mu říkala co a jak, protože se neobjevil žádný příbuzný, který by ho soustrastně vzal k sobě. Nikdo takový nebyl.

Jak se tak díval na svět z dětského domova viděl, že těch lidí chybí víc, jedna teta na dvacet dětí. Kam ty lidi padají?

Když odcházel a ta díra ve světě, kam se určitě poděly ty osoby, co tak tísnivě chybí, se mu zdála obrovská a bezedná. Chtěl hrát divadlo, protože si myslel, že ve hrách žádná bytost nechybí, že tam má každý svojí jasnou roli. Ten svět mu přišel logický, protože byl vytvořený lidmi, racionálními bytostmi. Všichni hodní měli svého zlého, všichni co hledali lásku ji našli, nikde ta mizerná mezera. Mohl být dobrý, hrál amatérské divadlo a šlo mu to. Sbíral zkušenosti a zrovna, když přišlo na jeho hlavní roli, tak se zjistilo, že soubor nemá dostatek financí, že se nešel nikdo, kdo by je zaštítil a že už to dál neutáhnout. U zkoušek na DAMU pak vyhořel stejně tragicky jako před pár lety jeho rodinný dům. V první etudě, kterou mu vybrali hrát Romea a chudák ať se díval kam chtěl nikde nenacházel Julii. Celý se z toho rozklepal, protože mu přišlo, že takhle to chodí i v jeho skutečném životě, že to koulí tak nějak sám a zbytečně a tragikomicky vypráví své city prázdnu. Tak trošku se z toho poznání zhroutil.

V nemocnici zahořknul a nikdo mu to nemohl vyčítat. Začal uvažovat, že ten svět je vlastně pěkně svinský. Kdyby byl alespoň trošku o něčem, tak by se v jeho pokoji objevila nádherná sestřička, do které by se zamiloval. Ale ono ne. Chodily tam jenom divné příšerky s vlastním světem, které naprosto fascinovaně nabíraly krev a vstřikovaly injekce. Usmívaly se jedině, když si vyprávěly mezi sebou o skalpelech, stříkajících mozcích a podobně. Vůbec nevadilo, že zrovna rozváželi jídlo. Bavily se jako by v těch pokojích nikdo nebyl.

Pro ně opravdu jakoby nebyl, protože za ním nikdo nechodil, nikdo se o něj nezajímal a nikdo jim neříkal, aby se o něj staraly a podobně.

Pár měsíců později, když vyšel ze špitálu, celý nerudný, neklidný a bezúčelný, začalo se mu rychle stýskat po těch jehlách.

A tak si zkusil dát dávku čehosi. Nikdo mu ale neřekl, co a jak. Takže se předávkoval hned napoprvé.

Čekal co bude. Bůh nebo peklo, nebo něco úplně jiného. Tak tam čekal a nikdo nepřicházel. Nikdo tam s ním nebyl. Nadával do prázdna. Řval, že ten někdo je pěkná svině, že není. Rozhodně je to sráč, že si dovolil nebýt.