„Neblbni. A užívej si,“ napsala mi ta, co chce být stále mladá. Ta, co předčasně rozhodla, o zestárnutí své duše, svého přístupu k životu, svých citů, pocitů a mě. Jako by vyndávala jednu sirku za druhou. Vždy ji zapálila a nechala rychle shořet. Tvrdila, že je stará a prázdná jako ta krabička od zápalek. I když byly obě nové. Čerstvě vytáhnuté z průsvitného obalu.

Kdybych to měl spočítat časem, stanoveným lidmi, tak je to přibližně dvacet let. Moje babička, když ještě žila, neustále opakovala „Být tak o dvacet let mladší, všechno bych udělala jinak!“ Tehdy jsem s ní vedl dlouhé dialogy na téma, co konkrétně by změnila. „Určitě bych si nevzala toho hlupáka, co nás všechny opustil a šel se jednoduše nechat odstřelit. Jako bych mu neříkala, ať nechodí, že mu známý doktor zařídí modrou knížku. Ne, on stejně zdrhl. Jo, to bych měnila. Nikdy bych si ho znovu nevzala. Ještě, že mám tebe, Pavlíčku,“ pohladila mě po hlavě jako malé dítě, i když už mi táhlo na třicet. „Ale babi… Já bych přece nežil, kdybys nebyla s tím hlupákem, co ti stejně zdrhl.“ Vždycky mě dokázalo pobavit jak si člověk umí protiřečit. Někdo víc, někdo míň a někdo tak, že už nedokáže poslouchat ani výtky okolí a odmítá nad nimi byť jen vteřinu přemýšlet. A to byla moje babička. „To sem nepleť. Tebe mám ráda. Ale on byl takový sobec a hulvát,“ vykřikla vždycky - neschopná dalších slov. Nikdy si nepřipustila, že nás vedou pocity a instinkty. A pokud je člověk zradí, zradí i ony jeho.

Ale to zase odbočuji. Vlastně i vlak tehdy, před dvaceti lety, jako by to bylo včera, odbočoval. Stávalo se mu to dost často. Možná proto, že patřil do té nejstarší série kolejáků, ze které dýchal archaismus, tak jako z novin, které jsem držel v ruce. Plivaly na mě každý den spoustu lidských zločinů a já nechápal, proč je někdo stále dělá. Proč? Zabíjelo se přeci před miliony lety, tak proč i dnes? Když jde ta doba - údajně - tak kupředu. Když už každý normální pochopil, že je zločin důkazem slabosti. Nic víc. Nic míň. Raději jsem je zase zavřel a rozhodl se uklidnit, napsáním nějkterému z kamarádů. Vytáhl jsem mobil, který byl zamotaný v papíře, potištěným mým telefonním číslem a částkou, kterou jsem investoval na dobití kreditu. Chvíli jsem ho žmoulal v ruce a urputně přemýšlel, koho by potěšila „smska“ v odpoledních hodinách. Kamila asi ne, ten má v práci zrovna totální špičku… Radima asi taky ne, bude na tom podob… Něco mi zarazilo tok… Myšlení, cítění, dýchání, cirkulace krve … Vše mi zamávalo před očima výhružně sekyrou… Měl jsem pocit naprosté kolize, protože mě všechny mé fyzické i smyslové, k životu nezbytné, součástky postupně opouštěly. I zrak zradil! Před očima mi vystoupilo něco, o čem jsem věděl, že by nikdy nezabilo, že by nikdy ničemu a nikomu neublížilo. Něco… O čem jsem věděl, že nikdy nezestárne, i když se bude fyzická schránka rozpadat. Něco… co se na mě usmálo a já to něco… sledoval se zaujetím, jako v mládí dravé peřeje, které svou silou zahubily, nebo povzbudily. Něco jsem měl na jazyku, ale nedokázal jsem to ze sebe vypravit. Raději jsem mlčel, peřeje by mi taky neodpověděly. To něco byla ona. Natolik dokonalého, že by ve mně nic podobného jako něco… asi ani nechtěla hledat. Jen jsem jí tiše sledoval spolu se svým tělem, které mi vyhlásilo válku. Začal jsem si tiše pískat uklidňující melodii, jenž jsem v mládí hypnotizoval divokou řeku. Aby byla tišší a mírnější. Abych ji mohl přebrodit. Aby mě nechala přebrodit. V rukou jsem stále motal ten potištěný papírek, který se občas stal terčem mého tupého zírání. Aby to nebyla jen ta Žena, které ubíhalo posledních dvacet kilometrů do Ostravy v jednom vagónu semnou. Alespoň v něčem jsem měl jistotu. Je ze stejného města jako já. Nejsem sice žádný detektiv, ale vlak měl v té následující metropoli konečnou – stanici určitě, jestli se rozpadne i jako stroj, to zjistím za pár minut. Pár minut? Jen pár minut? Za tak krátkou dobu mám vymyslet nějaké náhodné, nenápadné, decentní seznámení? Co mi to děláte… Kdybych měl víc času, tak buňky svého těla postřílím, vyhraji tu válku a s naprostou ležérností se s tou Ženou seznámím. V tuto chvíli to ale bylo tisíc pro můj organizmus a vše v něm. Nula pro mě. Ve vteřině jsem zahlédl začátek Ostravy a chtěl zlostí roztrhat ten papírek, co jsem měl v ruce… Proč mě to nenapadlo dřív??? Nenápadně jí musím dát tu účtenku za dobití telefonu… Ale jak? Přece k ní nemůžu přijít, podat jí ho a říct „To je pro vás,“ byl bych za magora, kterého už v sobě pozvolna začínám vnímat... Mám to! Nechám své telefonní číslo tady na stole a pokud nebude vystupovat, odejdu já a buď jsem jí byl, nebo nebyl sympatický.

Někdo by mohl pochybovat o tom, že si pamatuji tolik detailů, když celá cesta vlakem byla před dvaceti lety. Ale bylo to tak silné, jako většina dnů v mém životě, že z toho mám obyčejnou DVD projekci v hlavě. Pravda… Občas mi tam něco zachrčí, ale co jsem si z toho filmu chtěl a dokázal odnést tehdy, mám i dnes.

Tehdy tam ta Žena zůstala sedět a já bleskově vyskočil ze sedačky. Tu účtenku tam nechal s číslem natočeným jejím směrem. Pokusil jsem se na rozloučenou usmát, ale z úst mi vzniklo spíš něco velmi podobného golfovému míčku – rozmačkaného a nesouměrného. Byl to spíš vzkaz vraha než zamilovaného muže. Vyplížil jsem se z vlaku a jen si počítal záchvěvy svalů za ten trapas, který jsem právě udělal. Chtěl jsem nastoupit zpátky a vymyslet seznamovací plán úplně jinak – možná i prostřednictvím jiné osoby… Už bylo pozdě… Rozjel se… Možná bych do něj stihl ještě naskočit, ale nezpomaloval stejně jako impulsy v mém těle… Žena byla pryč a já věděl, že můj plán a logika byla asi stejně dokonalá, jako marné pokusy tarbíka decentně přimhouřit oči.

Vypravil jsem se na tramvaj se světluškou před obličejem. Neustále tam poletovala jako jediná naděje, že mi Žena napíše, nebo zavolá. Když jsem nastupoval do posledního dopravního prostředku na cestu domů, silný vítr, vzniklý příjezdem kolosu, označeným číslem osm, mi světélkující zvířátko odfoukl.

Přišel jsem domů a brácha mi hned aktivně prorazil díru do zad. „Tak jak bylo v robotě, powře?“ tak mě oslovovali asi všichni. Prý mám dvojité jméno. Pavel jde podle bráchy prý lehce změnit na Paul. Z toho podle jeho logiky – opět jsem měl před očima tarbíka, kterého obletovala světluška – vyplývá a vyznívá skoro Paur a to prý nemá daleko od slova anglického power, síla. Byl to magor. Takže jsme toho měli dost společného. Jen já měl něco navíc. Světlušku před očima. „Co je? Nevyrazíme někam ven? Nebo jsi zase zlomil srdce nějaké něžné ženě a teď tě to bude celých deset minut ničit?“ rozesmál se tím svým zvonivým smíchem, až jsem měl nutkání, nějaký cínový zvon sehnat a udělat mu zněj doživotní rovnátka s malým otvorem k dýchání. „Ne, jen nějaká únava. Drkocal jsem se dnes v šíleném vlaku. Mám nohy jako ty tvé vtípky. Dost vadný,“ pokusil jsem se usmát a zašel do svého pokoje.

Dost zvláštní, že si pamatuji naše citace. Ale čemu se divím. Je to jen dvacet let.

Natáhl jsem se v posteli a chtěl začít dodělávat jeden kreslený časopis. Tehdy jsem čmáral jen tak, protože mě to bavilo. Dnes mě to živí. Položil jsem si mobil vedle sebe a asi po hodině kreslení pro zábavu jsem zjistil, že místo plánovaného malého králíčka s velkým nosem, vznikla na papíře Žena. Moc tomu dodnes nerozumím, ale když jsem dotahoval poslední čárku při tvorbě jejich rysů, náznaky dolíčků ve tvářích, které se jí tam určitě při smíchu objevovaly, začal mi vyzvánět telefon. Měl jsem tam Růžového pantera… Dost jsem se té melodie vždycky lekl a ten den snad nejvíce. Podíval jsem se na mobil, kterému monitor svítil žlutě… Jako ta světluška… Neznámé číslo… Zvednul jsem to… „Ano?“ na druhé straně mi ale nikdo neodpovídal. „Tady Pavel, slyší mě někdo?“ kdyby to byl některý z kámošů, tak okamžitě reaguje nějakých vřeštěním, napodobujícím zvíře z jungle a zareaguje „jáááá“ a na mě by pak bylo, identifikovat hlas. „Dobrý den, neruším?“ zazněl cizí ženský hlas. Vážně jsem uvažoval, jestli si někdo nepořídil mutanta hlasu. „Kdo volá?“ zkusil jsem opatrně, protože mnou zase jímal ten strašně zvláštní pocit. „No, seděl jste dnes naproti mně ve vlaku a nechal tam na sebe číslo. Tak mi přišlo dost zábavné, jestli to byl nějaký pokus k seznámení,“ začala se smát Žena na druhé straně linky. První jsem si začal gratulovat, že zase tak velký magor nejsem. Hned na to mi ale došlo, jak je bystrá a úžasná, že mě pochopila. Začal jsem se smát taky. Oproti ní to byla směsice smíchu a neuvěřitelného vděku za její hovor. „Tak… Mohl bych Vás někam pozvat? Třeba na minigolf? U toho se dobře povídá. A kdybych zase nevěděl, co Vám říct, strčím hlavu do některé z dírek a budu to šeptat. Nebo do některé z dírek napíšu vzkaz. Vy si ho pak můžete přečíst, dešifrovat a zase mi zavolat,“ začala se smát a to jsem bral jako dobré znamení.

Jestli mi dnes připadá těch dvacet let jako nic, tehdy mi těch pár vteřin než odpověděla, připadalo jako stovky a stovky roků. „Tak jo. Kdy?“ zeptala se nakonec a já okamžitě navrhl, že nemusíme ztrácet čas a vyrazíme hned. Dali jsme si sraz na Svinovských mostech. Tam jsme se poprvé poznali a rozloučili. Vzal jsem si auto a okamžitě vyrazil za ní. Brácha mi při odchodu stihl na pozdrav opět prorazit záda a vykřiknout něco jako „Jsi pěkný zrádce.“ Nebyl jsem schopný to nijak zastavit. Šel jsem prostě za světlem. Věděl jsem, že chci a musím. Na smluvené místo dorazila s pouhým pěti-minutovým zpožděním. Stejně krásně rozzářená a neustále se usmívala. Byla vtipnější než všichni, které jsem do té doby poznal. Chytřejší než všichni, které jsem do té doby poznal. Měla prostě všechno, co jsem do té doby neznal. Trávili jsme s spolu každou volnou minutu, která byla vždy v něčem jiná a originální. Nejen prostředím, jenž jsme vyměňovali za vše možné i nemožně. Vše na zemi dostupné i nedostupné. Na Svinovských mostech jsem ji vždy vyzvednul i vysadil. Vlastně dodnes ani nevím, kde vlastně bydlela.

Ale její vtípky a smysl pro humor mě rozesmávají dodnes. Noc co noc. Den co den.

Jediné co jsem tehdy nechápal,… že stále někoho řešila… Nevěděl jsem sice koho… Nechtěl a neodvážil jsem se ptát, koho… Ale způsoboval jí stavy náladovosti, sebepodceňování … Nic z toho jí ale nebylo vlastní… Měl jsem s ní toho někoho víc rozebírat… A ne jí donekonečna opakovat, jak je skvělá… A věřit, že mě poslouchá… Neposlouchala...

Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem věděl, že je to Žena, pro kterou bych udělal cokoliv, a při tom jsem věděl, že by po mě nikdy nic nechtěla. Tak byla dokonalá – ta Žena.

Byl to pouhý měsíc života s ní – před těmi dvaceti lety – když přišel ten den. Byl zvláštní. Neměl v sobě nic. Dokresloval jsem jednu sérii, na které jsem dělal celý den a u poslední čárky mnou zavibroval strašně zvláštní pocit. Pak mi pípl mobil.

Poslala mi „smsku“ že to nemá cenu. že se k sobě nehodíme. ať neblbnu a užívám si. Odhodila všechny nové krabičky, se kterými si člověk může hrát celý život, jak sám chce. Já byl tehdy jednou z těch mnoha nových, hořlavých párátek se sírou na konci. Jednou z těch odhozených do kontejneru, převezených na smetiště a odplavených deštěm k řece, kde vítr píská tichou, tlumenou melodii. Jako by mě chtěl uklidnit. Ale já se stejně dral těmi peřejemi a ptal se neustále dokola… Proč potřebovala oheň? Proč potřebovala oheň? Proč potřebovala oheň… Když kouřila jen v mládí a pak se z ní dobrovolně stala životní nekuřačka……. Dnes je to přesně dvacet let, co jsem si – kdysi závislý kuřák - taky nezapálil.

Tehdy jsem už jen vzal mobil, který stále po příchozí „smsce“ svítil. Předvídal jsem, že už ho nikdy nerozzáří podobná světluška. Co jsem ale věděl jistě, a věděl jsem to i na počátku, že Ona v sobě Něco má. Tím něčím jsou tisíce a tisíce světel světa a je jen otázkou času, kdy z nich dobrovolně a ráda udělá plamen života.