Uléhal jsem zpaměti, přesto se mi zdá,

že už dlouho nespím. Nepoznávám vlastní sny, a natož tím

paměť, zas nemůžu spát – co se ze mě stává!

Skopický pud hloubek jsoucí

z povrchu a šejdrem, musímzapsatsám,

rozmrzelý mluvit. Naznal jsem, že ležím znova –

zas úhybnou tmu. (V noci tmavé od oka, a když zavřu oči,

slyšíš hloupost šouraje se sunout čas až hrůza,

záležící namísto i prudce jako drúza.)