Přeji ti dobrý den.

Ano, tobě, Jacobe Ridgelacei, který jsi tak pyšný na svůj odznak. Jenže, i když jsi policista, neznamenáš vůbec nic. A taková nicka jako ty se hodí akorát k tomu, aby někomu prokázala jistou službu. Komu? Mně.

   Znáš Jamese Haggarda? Obstarožní nadporučík jako vystřižený z nějaké šestákové detektivky. Nebyla by ho vůbec škoda. Nejdřív mi pomůžeš se o něm dozvědět pár věcí a později…kdo ví. Jestli nebudeš svolný, odnese to tvá drahá matinka. Postarám se, aby určitě nezemřela sešlostí věkem.

   Jasně, Jacobe, v této chvíli si myslíš, že jsem nějaký pomatenec. Nevěříš mi. Věříš v tu vaši Ameriku a že tě její policejní aparát přede mnou ochrání. Mýlíš se. Už jsem tu byl. Přímo u tvojí matinky v pokoji. Něco jsem tam nechal jako důkaz. Hledej, Jacobe.

  Nepokoušej se o naší malé záležitosti zpravit policii a žádat o soudní ochranu. Nechceš přeci mít na svědomí i životy svých kolegů, že ne? Ne, udržíš to pěkně v tajnosti. A teď k věci, pro začátek mi seženeš kompletní Haggardův služební profil. Včetně psychotestů. Zabalíš jej do krabice a necháš poslat jako cenný balík službou Corkovi kurýři. Ti chlapíci jsou anonymní a rychlí. Jako adresáta udáš: Anthony Jess Barder, Crossroad 23, Lullabyville. Ten člověk už je v pánu. Nechal jsem si jeho občanku. Už ji potřebovat nebude…

   Dávám ti lhůtu pět dní. Trocha vzrušení ti myslím neuškodí. Opatruj se…

P.S. Je jen na tobě, zda se příště s tebou spojím jen pomocí dalšího dopisu nebo naživo prostřednictvím tvé matky.

   Seržantu Ridgelaceovi se třásly ruce a polil ho studený pot. Obyčejně celkem zdravá barva jeho tváří nyní sdílela barvu s dopisem, jejž dočetl. Dominantní hlas jako by z psaných řádků promlouval přímo do jeho hlavy. Nezmohl se ani na myšlenkový odpor. Svojí matku měl rád nadevše.

   V hlavě mu pulsovalo. Seběhl po schodech a z přístěnku vytáhl svůj bycikl. Nasedl a rozjel se večerním městem tak rychle, jak jen mu to dech dovoloval. Za malý okamžik se octl před starým řadovým domem, kde stará paní Ridgelaceová spokojeně vychutnávala svůj podzim života. Už se smrákalo a v domku se svítilo. Jacob dokonce zahlédl přes záclonu tmavou siluetu postavy.

   Sáhl za opasek a  chystal se rozrazit dveře. Jenže svůj revolver nenašel. V tom spěchu ho nechal ve svém bytě! Bodlo ho u srdce a polil ho pocit studu. Potom pomalu odemkl dveře a vstoupil.

   Stará paní ve fialové zástěře s puntíčky stála nad kamny a lehkými vláčnými pohyby rozprostírala těsto na pánev. Pak si všimla, že má návštěvu. - -„Jacobe, synáčku…“ přivítala ho mateřsky. „Copak že jsi přišel tak pozdě večer? Schází ti něco ? Když malou chvilku počkáš, budou lívance.“ Udýchaný a zpocený Jacob se s obrovskou úlevou posadil, ba spíš svalil do křesla, chytil matku za vrásčitou ruku a rozplakal se. Na stolku ležel stříbrolesklý policejní odznak, který jako by z oka vypadl tomu, co on sám nosil. Jacob si byl jistý, že nic takového u své  matky nenechal.

<> <> <>

   Okresní město New Beckyard, kde bydlel i strážmistr Ridgelace, oplývalo mnohými zákoutími. V jednom takovém zákoutí zastavil šedý VW Brouk a vystoupil z něj muž v balonovém plášti. Jeho cílem byla okresní policejní stanice, ale směřoval k ní ztichlými postranními uličkami místo po hlavní třídě. Nechtěl být snadno na očích; měl své zkušenosti.

   Přivítaly ho zadní šedé ocelové dveře s nápisem New Beckyard Police Department. Znal službu konajícího policistu. Zaklepal na rám dveří předem smluvený signál-tři silné a dva slabší údery kloubem prstu o kov. Dveře se samočinně otevřely. Detektiv lehkým kývnutím pozdravil ostrahu a přes strážnici pravidelným krokem vystoupal do druhého patra stanice. Věděl přesně kam jít; zástupce okrskového velitele měl kancelář na konci chodby přímo naproti schodům. Usměvavý policejní úředník ani nechtěl ukázat průkaz vyšetřovatele a odkázal Haggarda na služebnu.

  V této místnosti panovalo takřka naprosté ticho. Byla sobota a přítomen byl jediný policista. Cosi vyklepával do klávesnice počítače a když zaslechl nově příchozího, trochu se otočil na židli a kývl směrem k pracovnímu stolu. Byla zde křesla a v jednom z nich podřimoval malý chlapík  ve sportovní kombinéze. Ač mu určitě bylo něco přes třicet, měl v tváři cosi chlapeckého. Haggard se posadil do protější lenošky a z úcty k lidskému spánku byl potichu, hodlal čekat, zda se muž náhodou neprobudí.

   „Ha, tak jste konečně tady, pane nadporučík !“ Mužovy oči se bleskurychle otevřely a on sám s velkou mrštností vyskočil z křesla, aby na detektiva dosáhl a mohl mu podat ruku. Detektiv přemohl prvotní nápad muže zastřelit na oplátku za způsobené leknutí. Nedal na sobě nic znát a přijal jeho pravici pevným stiskem. „Bluet, Harry Bluet, jsem ten svědek, co ho ten mladý policajt nechal odvézt z místa činu, pane detektive!“ V hlase se neozývalo ani trochu ostychu. --„Detektiv Haggard.“ ozvalo se chraptivě. „Protože je víkend a není tu žádný jiný vyšetřovatel a taky protože… tomu tak trochu rozumím, sepíšu s vámi protokol, dobře?“

„Ale ovšem, pane vyšetřovateli, já vám nic nezamlčím a všechno řeknu, spolehněte se !“

   Detektiv pohlédl do mužových očí a když je tak trochu prozkoumal, opřel se o sedadlo lenošky, vytáhl z vnitřní kapsy saka blok a tužku. „Tak začněte, pane svědku,“  pobídl muže. Chtěl ještě něco říci, ale Harry Bluet spustil rychlý vodopád slov. „Dneska ráno přestalo pršet. Jak po dešti vysvitne sluníčko, jsem jako na jehlách a musím jít běhat. Však se mnou už taky nebylo doma k vydržení a Becky-moje žena, pane detektív-byla ráda že se mně na chvíli zbaví a že jí pak líp zdlábnu oběd. Tak jdu běhat svojí normální trasu od nás od vodojemu až k tomu lesu na vrchu Castleburry, a když už se vracím, skoro zakopnu o nějakýho ležatýho chlápka. Nejdřív mně napadlo, že třeba přebral, ale pak zas- v sobotu před obědem a po takovým lijáku? Ono v tom bude něco horšího. A taky jak jsem se nad něj sklonil, vidím že má otevřený oči, který se nehýbou. Vidím, že tohle bude práce spíš pro vás, pro policajty. Tak jsem už radši na nic nesahal. Mno přiznám se, pane policajt, že jsem chtěl nejdřív vzít do zaječích úplně, ale jak tak běžím přes vesnici Castleburry, říkám si, že zkusím někoho, kdo má telefon a že to ohlásím.“

   „A taky jste dobře udělal. Jinak by tam ten umrlec ležel ještě věčnost a my bysme měli o to víc práce. Taky byste měl vědět, že jste bravurně vyvázl z podezření.“ --„Jak to myslej, pane nadporučík?“  Haggard podal zvědavému svědkovi vysvětlení: „Víte, mezi korunním svědkem a vrahem někdy bývá dost těžko poznatelný rozdíl. Na nic jste nesáhl, i jeho peněženka se našla, a tak vás nemůžeme podezírat, protože vám chyběl motiv.“ --„No to jsem si teda oddych,“ konstatoval Bluet a teatrálně si odfoukl, „vždyť já vlastně ani nevim, kdo toho chlapa zamordoval a čím. Jak se to stalo, pane detektive? Byl to opravdu mord?“

   Haggard zvážněl a povídá: „Ano i ne. Víte, já si myslím, že ho někdo přepadl…“  - -„Myslej jako ze zálohy?“  --„Ano. A protože v takové situaci, když vrah to přepadení zpacká, se přirozeně dost leknete a nervy vám pracujou jak montážní linka, náš nebohý pan Moore dostal infarkt. Byl totiž prokazatelně slabý na srdce a po dvou slabších srdečních mrtvičkách.“

„Zdá se, že potřetí ho už ta pepka klepla nadobro,“ pravil smutně Harry. „Tak tak, pane Bluet. Je tu ještě něco, co byste chtěl k případu podotknout?“ zeptal se rutinně Haggard.- -„Já už jsem svý řek, pane detektiv,“ utrousil svědek.--„Dobře, tady mi ještě prosím podškrtněte, že souhlasíte se zápisem,“ podal mu detektiv hustě popsaný arch papíru, „a pokud vám mohu něco říct na rozloučenou, tak je to, abyste odteď měl oči na šťopkách a po jistý čas nechodil nikde sám, rozumíte? Korunní svědek nemusí být vždycky v bezpečí.“

   Harry Bluet kývl: „Rozumím, to se ví. Nerad bych dopad‘ jako on! I když to běhání si asi neodepřu.“  „Vždyť přeci můžete běhat s vaší paní Becky. Děkuji vám za příjemný rozhovor. Kdybyste ještě něco potřeboval, obraťte se na místní policii. Mějte se, pane Bluete, nashledanou.“ Opět si podali ruce a detektiv si protáhl zdřevěnělá záda. Zakrátko už byl pryč ze stanice a mobilním telefonem prozváněl strážmistra Buicka…

V dalším díle vás čeká mimo jiné: další důležitá postava a vyústění napínavého děje, plus protokol z vyšetřování vedeného inspektorem Buickem ! Možná se dozvíte také něco z Haggardova osobního života.

A teď již opět přichází konec dílu a vy můžete hlasovat pro další vývoj !

VARIANTA 1: seržant Ridgelace neuposlechne tajemného vyděrače a vše svěří Haggardovi osobně. Vystaví se tak ale řádění nebezpečného šílence.

VARIANTA  2:  u seržanta převáží strach o svou matku. Žije totiž sám a má jen jí. Splní do puntíku vrahovy požadavky a v podstatě bude vrahovým „mužem uvnitř“ policejní stanice.