V nejbližší čas se bude na konci ulice Ke Slatinám pokládat asfalt. Zajímá to dnes vůbec někoho? Leckdy si začneme uzavírat myšlenky do nepropustných sklenic a necháváme je tam dusit se. Co z toho máme? Jsme snad rozumné bytosti. Proto bychom měli pospíchat, ať nám neujede poslední vlak. Příště už by se žádná jiná šance nevyskytla. Nakonec příště- náhoda bude pomerančová. A stratifikace normálností palačinková. A lhostejnost v konjukci s blbostí pralinková. Škoda, že nezbyde čas pohostit se chutnými krmivy pro zdegenerované ptáky! Je přece tolik neobyčejných krás našeho světa. Pouze my se stále chováme, jako kdyby nám apokalypsa funěla za zády. Zadek se navlhčuje, pusa praská, páteř se křiví, oči propadají, nohy se zmenšují a mozek hnije. Jen aby takovéto srandy v nejtučnějších uvozovkách nebylo tolik. Nezbylo by pak na Švýcary, chudáky, ti by byli připraveni o takovou vrstvu vznešeného vykračování po asfaltové silnici! Revoluce trotlů se prozatím odkládá na dobu neurčitou. To abychom vás tak nějak netento. Ale přece jenom existuje spravedlnost- je to soubor čehosi. Když pták píská si a my hrajeme karty. Co se to k sakru děje pod oknem? Jen to ne, drahý popleto, milý vševěde, ctěný státní zastupiteli! Bude to nejspíš taky metafyzická recese, mně už je to upřímně řečeno jedno. Ať se dějiny píšou samy, děvky jedny nevdščný! Taky si houby pamatujou. Taky víra, taky přání, taky duše, taky smutek, taky osud, taky čas, taky destrukce, taky pateticko- virtuální smrt. Prd. Řádky už jsou na konci a my též. Nestačí jen vzájemně se držet kolem ramen a líbat. Musíme se natáhnout na skřipec. To je medicína. Nade vše. I nad tebe. Bože. Bohužel. Ano. Je to tak. Život je chcíplý bernandýn. A Punk is Punk. Holoto jedna!