Ornitoložka v jabloňovém sadu

Ohromná poroba,

porodu obdoba.

třpytkami létavice ovívá mě dotěrně

a pořád dokola,

tetelí se kolem celý život,

vane potuchle vzduchem jak nažloutlá

aura za hlavou ještě žijícího

co nazítří už i tohoto vágního fluida pozbude.

A přeci…

Na první dojem se houpeš v kroku

lehce /ale to jenom, když se někdo dívá/ nebo,

když si myslíš, že se někdo dívá /a to si na ulici

většinou myslíš pořád, takže jsi z té chůze

strašně unavený/, pohled máš přímý a výřečnost rétora, /?/

ale ty kosti, vyčítal ti někdo stupeň jejich lámavosti?

A tvář… jako opuštěný mim, co se den před demolicí

vyklonil z okna svého bytu na pavlači

a pak se uklonil a zapomněl proč,

neboť není komu. Jak dlouho se ještě ze setrvačnosti

budeme poklonkovat a pitvořit?

Času je málo a modliti se k falešnému Bohu

vede k totálnímu zpitomění a přitom fronta

krásných žen před kavárnami houstne,

je jich stále víc, vábničky a činčily jsou provoněny,

živůtek mají natěšený a jsou rovněž připraveny, k čemukoli,

v jakoukoli dobu a mezi zuby drtí jadérka a tam kdesi na konci

jabloňového sadu se tetelí neón Porodnice aneb přeměna,

Všemocný projíždí na kole a tetelí se jim do oček jako neposkvrněný idiot,

jako nekuřácký předseda Sokola či aktivista boje proti Ř

a jepice vzlétají s kudlančí dychtivostí až ke špičičkám tětiv

orosených trčivců a současně, ale z druhé strany sadu, kdesi za Přeměnou, ženy

s výrazem světic vycházejí, jsou zdvojeny nebo ztrojeny dle pohyblivosti

rozmražených bičíkovců a mají výraz Světic, mrmlají roztomilé zdrobněliny

a mají teď jediný úkol, zachovat rod a především uondat tvůrce.

Muži se tedy pudově uchylují do fotbalových amfiteátrů nebo do knihoven či hostinců.

O víkendech se stále častěji hrabou na zahrádce, málo mluví, bolí je hlava

a ruce.

Muži se stále častěji kloní k zemi. Nikdo už na ně není milý.

Spěchají a špásují. Čtou si o vesmíru a o třetí lize. Připravují si zázemí…