...Ledově modrá dračice s tmavě modrým žíháním na zádech a krku, se pomalu vynořila zpoza světlé skály. Zvedla jsem hlavu a mlživý zrak zaostřila na červeno-růžovou blanitou chocholi na čele. Dračice kráčela velmi pomalu a majestátně. Blána na krku se jí zlehka kývala a za jejím delším tělem se vlnil dlouhý ocas. Neměla křídla a její ledově šedé oči si mě zkoumavě prohlížely. Zastavila se a spočinula na zadních:
"Ty Kalateo, proč sedět na chladné zemi nutíš se?
Zvedni se a pohleď na nebesa!
Hlavu k zemi neskláněj a buď hrdá.
Já přináším ti dar, aby ses nikomu klaněti již nemusela.
To hleď, skvost Matky země:Růže, květu barva krve, je krásná a nebezpečná!
Může býti křehkou jako ty, ale brání se svou nevinností a bojuje jako lvice.
Však pohleď na mou krev, kanoucí mi z dlaně-je jasně rudá-důkaz že žiji a ona též.
A hleď v mé pravé ruce, jestl bílá holubice.
Křídly pryč se vzhůru nese, to aby se nám vysmála a zároveň vzdala hold.
Sleduješ to pírko, co zanechala nám?
Krev z mé dlaně ulpěla mi na ocase, teď hleď, kapka pádá na pírko.
Spolu v jedné podobě, co dává jim má duše se změní na tvou ochranu.
Hleď, peruť se mění a s ní i krev.
Už nejsou to co bývali, teď leží tu meč.
Meč, jehož čepel ostrá je a lehce zvlněná.
Ty symboly ti vzkazem nechť zůstanou a sílu dodají, když marnou se budeš zdát.
Rukojeť tvaru draka růží zdobeného, mocného a silného.
Křídla složená a jemná.
Z dlouhého ocasu osmička, dělí tvou ruku od ostří.
Tojest tvá zbraň, co sestru má.
Hle růži upouštím a ta se v kov mění.
Malý dráček obejme ji a a čepel zřetelně zvlní.
Nyní leží tu i dýka, stříbrná jest.
A symboly skrývá měsíční zář a sám tvůj žal.
Teď povstaň a jdi.
Jdi a postav se všemu.
Jsi svobodná,
jsi nevinnost co trny má..." |