|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Hudba. Proplétala se jejím tělem. Tančila tak jakoby už neměla dožít zítřka. Vlnila boky v rychlém rytmu a proplétala se kolem něj jako právě narozené hádě. Neexistovalo nic. Jen tato chvíle, tato noc. Zítřek stejně nepřijde. Už žádné svítání.
Otevřela oči a rozhlédla se. Lidé kolem ní byli pomalí a otupělí. Nevnímali svět tak jako ona. Neviděli jeho barvy, necítili jeho vůni. Nehřálo je světlo.
Světlo, ano. Ta tolik milovaná a zároveň nenáviděná věc. Přinášelo jí požitek stát venku, těsně před příchodem nového dne. Pozorovat jemné pastelové barvy, jenž zkrášlovaly nebe svými tóny. Vychutnávat si pocit naděje jenž to s sebou neslo. A pak? Pak utéci zpět ke tmě, kde byla v bezpečí.
Už byla unavená. Tento život ji nudil. Neustálé opakování se stejných tradic, stejných bojů. Bylo to vyčerpávající. Ale už ne. Za pár chvil nadejde konec všemu jejímu trápení.
Hudba zpomalila. Pohlédla na muže vedle ní. Přitulila se k němu. Zdála se mu tak bezbranná. Cítila jeho pevný stisk. Byla ráda za to objetí. Pocit bezpečí ji obstoupil jako jemný plášť klidu. Už neměla strach. Věděla dobře kdo je ten muž. A neměla strach.
Zašeptala slova, na která čekal celou noc. Nečekal a vyvedl ji ven. Noc byla chladná a příjemná. Zhluboka se nadechla. Obloha na východě už světlala. Nebyl čas. Ulička nedaleko skýtala požadované soukromí. Jemně se k sobě přitulili. Několik polibků a letmých doteků mu zvýšilo tep. Neodolala. Teplo jeho krve ji přitahovalo víc než cokoliv jiného.
Příjemnou chvilku narušil nepříjemný pocit pod jejími žebry. Odtáhla se a podívala se na místo odkud vycházela bolest. Kůl. Nezasáhl však srdce. To byla chyba. Muž na ni vyděšeně pohlédl a rukou šátral v jedné z kapes. Přibližovala se. Vzduchem najednou prolétl třpytivý roj kapek. Svěcená voda příjemně osvěžila horkou kůži. Chudáčku zabíječi. My se vyvíjíme stejně rychle jako vy. Neměl šanci.
Pila jenom chviličku. Nevypila mnoho. Jen tolik aby ztratil vědomí, a také tolik aby předala svůj dar dál. Neměla navybranou. Nemohla odejít bez svého potomka.
Čas už pomalu vypršel. Ona ale byla připravená. Stála na svém oblíbeném místě. Nebe bylo znovu pastelové a tak příjemné na pohled. Dnes jí to ale přineslo skutečnou naději.
Slunce se zvolna vyšplhalo nad obzor. Poprvé za dlouhou dobu spatřila jeho milovanou zlatou tvář. Paprsky ji pohladily, něžně, jakoby jí nechtěly ublížit. Přitom ji tiše zabíjely.
Lehce vzdechla a rozloučila se se světem. Poslední slova odnesl vítr….Pak přišlo vysvobození.
|
|
|
