Byla jednou jedna pěkná zahrada pod vysokou strání. Kamarádily spolu, protože na stráni i v zahradě rostlo plno užitečných léčivých bylinek, všelijakých květin divokých i pěstěných a stromy i keře. Stráň se ráda dívala do upravené zahrady a posílala jí na pomoc včeličky, baculaté čmeláčky a vůbec všelijaké broučky, kteří lítali z květu na květ, mlsali slaďounký nektar a pomáhali je opylovat. Sama zahrada by to nedokázala.

       V chundelatých bučinách a doubí na stráni měli hnízda kosi a sýkorky, největší pomocníci. A víš, Vendulko, jak pomáhali? No všichni přece sbírali housenky, které se krmily na sladkých listech zelí a kedluben, a z výhonků jabloní ozobávali mšice, které tam pěstovali mlsní mravenci.

       Na sluníčkem vyhřáté stráni každý rok také rozkvétaly lesní jahody. Kdo ví, jak se tam dostaly? Možná jejich semínka přinesl vítr, možná ptáčci, kteří jsou doma na loukách, zahradách i v lese. Jejich květy svítily v trávě jako bílé hvězdičky a lákaly včelky, aby taky u nich ochutnaly. Jenže co to bylo platné, když nikdy nedozrály.

       Ptáš se, Vendulko, proč? Stráň se přece musí několikrát za léto posekat a suché seno shrabat, jinak by všechno zplanělo a za pár let by místo trávy rostlo na stráni jen hloží a kopřivy.

       Jedné chytré jahůdce bylo moc líto, že se nikdy nedočká svých voňavých plodů, a proto se rozhodla, že se ze stráně přestěhuje dolů do zahrady. Přestala kvést a místo bělostných hlaviček začala natahovat co nejvíc dodaleka svoje výhonky. Byla velice pilná, a tak uprostřed  léta dorazila na kraj stráně a zahrada byla vzdálená už jen pár kroků.

       Konečně! Protáhla se pod plotem a usadila se mezi květinkami na zídce, aby si odpočinula. Však už to potřebovala, byla velice unavená a vyčerpaná. Ještě zapustila kořínky a usnula. Usnula tak silně, že prospala zbytek léta, celý podzim i zimu. Dobře se jí odpočívalo pod silnou sněhovou peřinkou, nic nevěděla o mrazivé fujavici, která tančila se sněhovými vločkami po zahradě a vyhrávala zimní písničku na holé větve stromů a rampouchy na okapech.

       Probudilo ji až sluníčko, které ji teplým paprskem zašimralo uprostřed srdíčka. Protáhla se, lístečky narovnala, rozhlédla se kolem sebe, a když uviděla svoje rozkvetlé sousedky modřence a narcisky, řekla si, že už nikam nepůjde, že zůstane mezi nimi. Hned se pustila do práce. Rozkvetla spoustou kvítků a nabídla je včeličkám, které sluníčko vylákalo z úlu. Než se jaro přehouplo do léta, červenalo se to na zídce voňavými jahůdkami rudými jako korálky. Moc jim to tam slušelo a také všechny okolní květinky si pochvalovaly, jak i jim to mezi jahůdkami sluší.

          Stejně jako na stráni i v kamenité zídce vedle květinek bydlelo plno nájemníků. Vlastně každá škvíra mezi kameny měla svého obyvatele. Pod jahodovým lístkem za slunečných dnů neúnavně vyhrával cvrček v černém fráčku, svým bzučením mu přizvukovala pěkně baculatá moucha, na kterou si dělal chutě pozorný pavouček ve své pavučince. Mezi stébly trav, kalíšky modrých zvonečků a něžnými kvítečky slziček se batolily berušky a hopsaly kobylky. Protože na zídku celý den svítilo sluníčko, byla prohřátá a všem se na ní dařilo. Mezi těmi, kdo chodili mlsat sladké jahůdky, byla i malá myška, která si ale musela dávat moc dobrý pozor před užovkou, co se taky na zídce zabydlela.

         Jednoho krásného slunečného letního dne přišla na zahradu malá holčička. Pohladila každou květinku, a jak se skláněla nad malými růžičkami, uviděla bělounké hlavičky a vedle nich červené plody naší jahůdky. Natrhala si jich plnou dlaň, posadila se do trávy ve stínu velikého ořešáku a mlsala a mlsala. To byla ale dobrota! Hned to také jahůdce pověděla a od té doby za ní chodila každý den až do podzimu.

Mezitím se kolem jahůdky rozrostlo plno jejích dětí a všechny nabízely svoje voňavé plody, takže bylo pro všechny mlsálky dost a dost.