Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Univerzita
Autor: Lerit (Občasný) - publikováno 7.3.2007 (18:42:34)

Anglie, Penniny

                5 mil za městečkem Boldron se v jinak bohem opuštěné krajině rozkládá univerzitní komplex Gerryho Garnera. Škola, která po více jak sto padesát let poskytuje útočiště a vzdělání dětem movitých rodičů. Studenti si tady za obvodovou zdí, stranou od okolního světa, žijí svým vlastním poklidným životem…

 

 

                V závětří centrální budovy stála skupinka mladých lidí, bavili se mezi sebou a od úst jim při tom stoupal cigaretový kouř. Začalo mrholit. Katie, brunetka stojící uprostřed přešlapujícího uskupení, si přes hlavu přehodila kapuci a zamířila k ubytovnám. Ostatní prohodili ještě několik slov, odhodili nedopalky a rozešli se po areálu G.G.

Katie vystoupala po točitém schodišti budovy F. 5, která byla během studia jejím druhým domovem, a vešla do kavárničky ve druhém patře. U jednoho ze stolků na ni už čekala Michelle s Angelou. Katie ztěžka dosedla do ratanového křesla a u právě procházející servírky si objednala preso.

,,Jsem po včerejšku úplně hotová, dámy.“

,,A víš, že se ani nedivím.“ odpověděla Michelle posměšně. ,,Když jsem odcházela, vypadala jsi už celkem znaveně.“

,,Tak byla trochu společensky unavená, to je toho. Ale vypadala náhodou moc dobře s tou rtěnkou rozmazanou přes půl obličeje.“ řekla s vážnou tváří Angela a všechny tři se rozesmály.

Mezi tím položila číšnice před Katie šálek kávy a dívky pokračovaly v hovoru.

                Když přišel k baru v zadní části kavárny ramenatý mladík, Katie, Michelle a Angela ještě stále seděly na stejném místě. Michelle, která byla otočená jeho směrem, jej zpozorovala jako první.

,,Sanders se nějak otrkal. On na tebe normálně civí Katie.“ Na to se všechny otočily a mladík na barové židli rychle sklopil zrak. ,,To říkám, že na tebe hledí.“ 

,,Tak ať se podívá. Mám ho snad zabít nebo co?“ zakroutila znuděně hlavou Katie. Její kamarádky byly tou odpovědí ale zjevně překvapené. Katie dávávala klukům jako je Sanders jasně najevo, kde je jejich místo.

,,No dobře, když to potřebujete tak nutně vědět. Včera večer jsme se o sebe trochu otřeli. Spokojené?“ objasnila nevrle situaci Katie a upila ze svého presa.

Michelle se k ní naklonila a lokty se opřela o desku stolu. ,,To si děláš srandu! Větší individuum sis už opravdu najít nemohla. A to teď na tebe bude pořád tak civět?“ zeptala se nevěřícně a klesla zpět do křesla.

,,Spala jsem sotva tři hodiny a mám kocovinu, Sanders je to poslední co by se mi dneska chtělo řešit. Jasný?“

Michelle chtěla ještě něco namítnout, ale nakonec jen rezignovaně zakroutila hlavou a ke včerejší noci se už nevrátila.

 

 

V pokoji číslo 15. byla tma, ale Michelle měla i přesto oči doširoka otevřené. Ležela ve své posteli a hlavou jí vířily myšlenky. Otočila se na pravý bok, postel vedle ní zela prázdnotou, Katie se ještě nevrátila. Po tváři jí přelétl spokojený úsměv, byly samy.

,,Angii, spíš?“ zeptala se Michelle skoro šeptem.

,,Ještě ne, co je zase?“
,,Nemůžu usnout. Pořád musím myslet na to, jak se zbavit Sanderse. Už mám po krk toho, jak je nám v jednom kuse v patách. Vždyť už se nám všichni smějou. Za měsíc a půl se volí členové školní rady a jestli to takhle půjde dál, můžu na své místo klidně zapomenout. A když nebude rada, nebude ani stýpko na příští rok. Katie si to podělala sama, tak nevím, proč by jsme to měly odnášet i my.“

Angela vztáhla ruku po lampičce, po pokoji se rozlilo tlumené světlo. Dívky ležely naproti sobě a  tváře měly díky sporému osvětlení zbarveny do šeda.
Angela se nadechla k odpovědi, mluvila pomalu, každé slovo pečlivě zvažovala. ,,Katie řekla tehdy v kavárně něco, co mi utkvělo v paměti.“ Na chvíli se odmlčela. ,,Asi vím, jak vyřešit náš problém.“

Tmou pak pronikaly dva tiché hlasy, které umlkly až k ránu.

 

               

                O dva týdny později

                Angela se natáhla na pohovku a začala listovat v časopise. Jednou rukou obracela stránky, druhou si hrála s pramenem vlasů, který jí neustále padal do čela. Když otočila další list papíru, nervózně zvedla oči k Michelle. Ta jako by to čekala, rychle pohled opětovala a vrátila se k učebnici angličtiny.

,,Tak tohle bych si taky nechala líbit.“ řekla Angela spolubydlícím a prstem poklepala na fotografii parní lázně obklopené desítkami plápolajících svíček. Katie s Michelle se sklonily k časopisu, aby věděly, o čem Angela vlastně mluví. Když uviděly obrázek, nad kterým se jejich kamarádka tak rozplývala, Michelle se spiklenecky usmála a luskla prsty. ,,Ale to není žádný problém. Pár svíček by se tady našlo, stačí se přesunout dolů k bazénu.“
Katie se podívala na hodinky. ,,Dobrý nápad, až na to, že za půl hodiny se zavírá.“

Michelle se ale nenechala odbýt. ,,O to to bude zajímavější. Vem si ručník a nech to na mě.“

                Michelle s Katie už čekaly u výtahu, když Angela otočila kohoutky sprchy a nechala vodu volně téct. Pak vyšla na chodbu a tiše za sebou zavřela.

                Dívky sjely výtahem do přízemí. Než vystoupily, Michelle se podívala na Katie s Angelou a přiložila si prst k ústům, nikdo o nich nesmí vědět, na to se výtah otevřel. Michelle udělala první nesmělý krok. Když viděla, že vzduch je čistý, ukázala směrem ke kabinkám. Katie i Angela přikývly a za chvíli už všechny seděly v bezpečí dívčí šatny.
,,Poslední plavec to musí každou chvíli zabalit. Takže až vyleze z bazénu, máme tak pět šest sekund než se za ním zaklapnou dveře. Když to nestihnem, máme smůlu.“ sypala ze sebe Michelle, když si sundávala tričko. ,,Hlavně teď buďte zticha, ať ho slyšíme. Já tam vletím a otevřu vám.“

Neuběhlo ani pět minut, když se ozvaly panty bazénových dveří následované kroky, které utichly někde ve vedlejší místnosti. Michelle neváhala ani chviličku, vyběhla ze šatny a zachytila kliku těsně před tím než zámek zapadl. Vklouzla mezi okachlíkované zdi, přerývaně vdechovala vzduch prosycený chlórem a čekala.

                Venku zhasly světla a ve výtahové šachtě to zahučelo, je pryč. Angela zaťukala na skleněnou výplň, která je dělila od bazénu, a Michelle jim otevřela.
,,No já teda zírám, to bylo vzrůšo jako blázen!“ řekla vesele Katie a plácla Michelle po zádech. ,,Fakt dost dobrý.“

Michelle jenom mávla rukou. ,,Brnkačka dámy.“

,,No jenom aby si to potvrdila taky v bazéně.“ odsekla Katie drze a chtěla skočit do vody, ale Michelle ji chytila za ruku a táhla k whirpoolu. ,,Kam spěcháš? První si snad dáme bublinky, ne.“

Zákoutí kam dívky vešly vypadalo jako malá jeskyně. Kolem bublajícího whirpoolu leželo několik ozdobných kamenů a z výklenků ve zdi kapala sražená voda. Katie překročila okraj bazénku, ale Angela s Michelle se k ní nepřidaly. ,,Co je? To se na mě budete jenom dívat?“ zeptala se Katie aniž by se otočila a udělala další krok vpřed. Michelle se sklonila a když se znovu vzpřímila, držela v ruce jeden z kamenů. Angelin obličej zesinal, pootevřela ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Michelle se napřáhla a vší silou udeřila Katie do hlavy. Ozvalo se prasknutí a Katino bezvládné tělo se sesunulo do vody.

 

Když se Michelle s Angelou probudily byl slunečný den. Na chodbě bylo nezvykle rušno, ale když vyšly z pokoje, všichni jako by oněměli. Už to ví, pomyslela si Michelle, ale nedala na sobě nic znát a pokračovala v cestě na přednášku. Až do třídy se ale nedostaly. V átriu hlavní budovy k nim přistoupil ředitel Etkinson a rychle je nasměroval do své kanceláře.

,,Posaďte se.“ Vybídl je rozechvělým hlasem ředitel a hřbetem ruky si při tom setřel z čela krůpěje potu. ,,Nevím jak to říci.“ odmlčel se na okamžik Etkinson a Michelle s Angelou si vyměnily nechápavé pohledy. ,,Včera v noci došlo k hrozné tragédii. Vaše kamarádka Kathryn Rogersová byla zavražděna.“ Po těch slovech se Angela v mdlobách svezla k zemi a Michelle aniž by si toho všímala, zůstala sedět jako přikovaná a prázdným pohledem zírala před sebe. Když do místnosti vstoupila slečna Megganelová s porcelánovou konvicí, ze které se ještě kouřilo, Etkinson právě pomáhal Angele vstát. Michelle pořád ještě seděla na židli a po tváři jí stékaly slzy. ,,To není možné,“ vypravila ze sebe konečně, ,,ještě večer jsme s ní mluvily.“
Ředitel pokynul své sekretářce, aby odešla, a sám nalil dva šálky čaje a otcovsky je podal bledým dívkám na protější straně stolu. ,,Je to pro nás pro všechny hrozná ztráta. Nechápu, kdo mohl něco takového vůbec udělat.“ řekl Etkinson a bylo na něm patrné dojetí. ,,Už je tady policie a celý případ vyšetřuje. Určitě s vámi budou chtít mluvit, ale chtěl jsem, aby jste to jako první slyšely ode mě. Do výuky samozřejmě nemusíte, řeknu slečně Megganelové, aby vás doprovodila na pokoj. Pošlu je tam za vámi.“

 

Ze zakrváceného bazénku právě vytáhli tělo Kathryn Rogersové a balili ho do igelitového pytle.
,,Běloška, 22 let. Utrpěla těžké poranění v zadní části hlavy a vykrvácela. Předpokládaná doba smrti mezi devátou a jedenáctou včera večer, po pitvě budeme vědět víc.“ sdělil Doilimu jeden z přivolaných policistů a ukázal na oválný kámen ležící vedle whirpoolu. ,,Pravděpodobně vražedná zbraň, zranění by tomu odpovídalo. Naši hoši udělají ještě nějaké fotky a můžete se podívat sám.“

Doili, šlachovitý detektiv ve středních letech, si povolil kravatu a několika málo kroky se přesunul do vzdušnějšího prostoru plaveckého bazénu. Sedl si na jednu z plastových židlí a zamyslel se. ,,Vrah tady nechal tělo i vražednou zbraň. Neodklidil je. Že by ho někdo vyrušil?“ zeptal se sám sebe a pokračoval v přemítání. ,,Ten šutr vzal přímo tady, prostě ho uviděl, vzal a použil. Jednoduše a bez přípravy. Na okamžik se k němu otočila zády a stálo ji to život.“

,,Je to vaše detektive, my už jsme tady skončili.“ zavolal na Doiliho poručík. Ten se rychle probral ze zadumání a svižně se vrátil k již vypuštěnému bazénku.
,,Našli jste ještě něco poručíku?“ zeptal se Doili obtloustlého mužíka v uniformě.
,,Vlastně jsme toho našli víc než jsme chtěli. Je to tady samý vlas, desítky otisků na okraji whirpoolu. Jenom těžko se z toho dozvíme něco směrodatného.“ připustil skepticky poručík a vzhlédl k Doiliho sto devadesáti centimetrům. ,,Co si o tom myslíte vy, detektive?“
Doili se rozhlédl kolem sebe. ,,Neměl se tady kde schovat, nemohl ji napadnout, aniž by ho před tím neviděla.  Pravděpodobně se znali a ji tak ani nenapadlo že jí něco hrozí. Mohlo dojít k hádce, vrah pak vzal první věc která mu přišla pod ruku a v afektu ji zabil. Když si uvědomil co vlastně udělal, zpanikařil a utekl. To by vysvětlovalo, proč se nepostaral o mrtvolu a nechal tady všechno jen tak, abychom to hned ráno našli.“
,,Jo, to není úplně špatný nápad.“ souhlasně pokýval hlavou policista. ,,Popravdě, nerad bych tu měl nějakýho maniaka co si usmyslel vraždit mladý holky jen tak z dlouhý chvíle.“

 

Na pokoj číslo 15. zaklepal ředitel Etkinson v doprovodu detektiva Doiliho. Otevřít jim přišla Angela s očima rudýma od pláče. ,,Pojďte dál, čekaly jsme vás.“ řekla podlomeným hlasem a posadila se na pohovku vedle Michelle.
,,Dobrý den, já jsem detektiv Doili z oddělení vražd darlingtonské policie.“ představil se a podal oběma dívkám ruku. ,,Chápu, že je to pro vás velice těžké, ale musím vám položit několik otázek. Čím dříve se dozvíme kdo mohl chtít vaší kamarádce ublížit, tím větší je šance že jejího vraha dopadneme.“ Souhlasily a Doili si z kapsy saka vytáhl poznámkový notes.
,,Takže, kdy jste Kathryn Rogersovou viděly naposledy?“
,,Mohlo být kolem deváté. Byla jsem v koupelně a chystala se do sprchy, když přišla Katie a vzala si ze skříňky pod umyvadlem ručník. Myslela jsem, že se chce taky osprchovat, ale ona na to, ať nespěchám, že si jde dolů zaplavat.“
,,A to vám nebylo divné, když se večer nevrátila?“
,,Ani ne.“ odpověděla Michelle a úkosem se podívala na ředitele. ,,Nebylo by to poprvé co spala někde jinde. Byla moc oblíbená a kluci jí nadbíhali, víte jak to myslím.“ Doili přikývl, něco si poznamenal do bloku a položil další dotaz.
,,Víte o někom komu by Katie vadila? Je někdo s kým měla spory nebo něco podobného?“ Obě dívky pokrčily rameny, ale po chvíli si Michelle přece jen na jedno jméno vzpomněla. ,,Sanders, ten na ni mohl být naštvaný. Je to asi tři nebo čtyři týdny co s ním měla Katie pletky na jednom večírku. Ale byl to jenom úlet a od té doby o něm nechtěla ani slyšet. V jednom kuse mu říkala ať jí dá pokoj, ale on za ní stejně pořád lezl a otravoval.“
,,Výborně, to by nám mohlo pomoc. Ještě poslední otázka a už vás nebudu obtěžovat. Máte na včerejší noc alibi?“
Na to si ředitel Etkinson odkašlal a věnoval Doilimu nevrlý pohled. ,,To snad nebude nutné, detektive.“
,,Omlouvám se, běžná rutina. Takže, co jste dělaly včera večer mezi devátou a jedenáctou?“ zeptal se přátelsky Doili a nachystal se ke psaní.
,,Byly jsme celou dobu tady na pokoji. Když Katie odešla, dělala jsem si nějaké věci do školy. Angela byla tak půl hodinky v koupelně, pak mi pomohla s matikou a ještě jsme si chvíli povídaly. No a kolem jedenácté jsme šly spát. Nevěděly jsme, že se Katie něco stalo.“ S těmi slovy se Angela opět rozplakala a ředitel jí nabídl kapesník. Doili uznal, že je čas k odchodu, omluvil se a vyšel na chodbu, kde počkal, až místnost opustí také ředitel Etkinson.
,,Rád bych si promluvil se všemi, kteří byli včera na bazénu, ale potřeboval bych k tomu nějakou provizorní pracovnu. Šlo by to zařídit?“  
,,To nebude problém. Můžete používat třeba studovnu tady v přízemí. Pošlu za vámi svou sekretářku, bude vám k dispozici, kdyby jste si s něčím nevěděl rady. Mohu pro vás udělat ještě něco?“
,,Vlastně ano, nevíte kdo bydlí v tomto pokoji?“ zeptal se a ukázal na vedlejší dveře.
,,Musel bych se podívat v kanceláři. Proč?“
,,Rád bych si ověřil to alibi. Jestli byla jedna z nich skutečně ve sprše, mohli to vedle slyšet.“

 

Emily Clarkson z pokoje 14. opravdu zaslechla, že je vedle puštěná sprcha. Alespoň to bychom měli, pomyslel si Doili, když opouštěl centrální budovu. Prošel malým parčíkem v srdci komplexu Gerryho Garnera a pod nohama mu při tom křoupal štěrk. ,,Slečna Megganelová přivede první plavce až za hodinku, dost času podívat se ještě jednou na místo činu.“ pomyslel si Doili při pohledu na hodinky a zamířil k bazénu.

Když sjel výtahem až do přízemí a chtěl si otevřít vstupní dveře polepené červenou páskou, bylo zamčeno. Několikrát zatáhl za kliku, ale když uviděl na zdi čtečku čipových karet, jenom něco zabručel a vrátil se zpět do kanceláře.

,,Potřebuju kartu k bazénu.“ oznámil Doili jenom co vešel do ředitelny.
,,Samozřejmě, hned vám ji dám.“ odpověděl ředitel, otevřel zásuvku po své pravici a začal se v ní přehrabovat. ,,Taky mě mohlo napadnout, že bez ní se daleko nedostanete.“
Doili si od Etkinsna vzal plastikové pouzdro a byl na odchodu, ale na poslední chvíli se ještě zastavil a zeptal se: ,,Tyhle karty mají všichni studenti?“
,,To ne, jen několik profesorů a já. Studenti musí pro kartu do haly, kde jim ji na jméno vydá pan Hops. Tak máme alespoň relativní přehled o tom, kdo a kdy na bazénu byl. Když se pak něco zničí, víme kde hledat. Není to nic převratného, ale jako preventivní opatření to stačí.“
 Doili zrudl ve tváři a vyštěkl na Etkinsna: ,,A to mi říkáte až teď? Musím ten seznam vidět, hned!“

Doili šel svižným krokem těsně za Etkinsnem a v hlavě si při tom třídil myšlenky. ,,Pokud si Rogersová nevzala kartu a neotevřela vrahovi sama, musel jí někdo pustit dovnitř. Při troše štěstí se nám vrah i podepsal.“

Když přišli k oválnému pultu promluvil Etkinson několik málo slov s Hopsem, který mu pak podal knihu vázanou v černých deskách. Rozevřel ji a začal vysvětlovat: ,,Studenti se mohou zapsat od sedmi ráno do devíti večer. V deset hodin se dole zhasnou světla a poslední na bazénu musí kartu odevzdat tady v hale panu Hopsovi.“ Doili rychle přikývl na znamení, že všemu rozuměl, vzal si od Etkinsona knihu a spěšně v ní začal listovat. 15. 10., 21:00 – J. Sanders. Přeskočil několik stránek a opět se začetl. 23. 10., 21:00 – J. Sanders. 24., 25.…, vždy jedno a to samé jméno. Poslední list obrátil Doili velmi pomalu, skrýval totiž záznam z včerejšího dne. 5. 11., 21:00 - J. Sanders! Tak opravdu! Pomyslel si Doili a do hlavy se mu nahrnula krev. Neměla kartu a on jí otevřel. Chtěl ji, ale ona ho odmítla, už zase. Otočila se k němu zády a on uviděl ten kámen. Jediná dobře mířená rána a vrátí jí všechno to ponížení. ,,Sanders!“ vykřikl Doili do poloprázdné haly, vytáhl z kapsy telefon a hbitě vyťukal číslo. ,,Někoho mi sem pošlete. Mám podezřelého z vraždy Kathryn Rogersové.“

 

Michelle s Angelou seděly na jedné z laviček na nádvoří a dívaly se za policejním vozem, který je právě minul. Na zadním sedadle zahlédly detektiva Doiliho a vedle něj tmavovlasého mladíka se svěšenou hlavou, Sanderse. Když vůz projel branou areálu, vyměnily si dívky spiklenecký pohled a jako by nic, pokračovaly v započatém rozhovoru.

5 mil za městečkem Boldron se v jinak bohem opuštěné krajině rozkládá univerzitní komplex Gerryho Garnera. Studenti si tady za obvodovou zdí, stranou od okolního světa, žijí svým vlastním poklidným životem…                 
      

         

            

 

         

 

                  



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 8.3.2007 >

problém je, že je to docela nuda :((


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter