18.1.2007
Na hlavách jim vyrostou knížky a v rukou rýhy od provázků, ale zatím vidím jen zašumění listí. Když poskakuje po chodníku, musím se otočit abych se zasnil při pohledu na její lehkovážný krok, abych se zbláznil do vlnění jejích boků. Proč to musí skončit? Vláčená černým setrem, mizí mi mezi ploty, mladá holka na procházce a zůstává jen to stárnoucí obtěžkané proč. Kdyby se otočila, ahoj pane, kdyby promluvila, zmizela by.
Do děje vstoupí stařena, zabalená do rozdrbaných hadrů, rozhlédne se po břehu a než vkročí na led několikrát do něj praští těžkou holí. Nohy omotané onucí, dva kabáty, šátky, tisíc sukní, černá špinavá ženská kráčí po zmrzlé vodě směrem ke středu rybníka. Vleče sáně.
Kdysi jí tvrdili, že život je spočitatelný.
Pustí provaz a sehne se pro sekeru, udělá přesně devět kroků a upustí ji na led. Narovná se a protáhne se v zádech. Je na čase tít do ledu a tak seká, neomylná ve své roli. Tříšť odletuje všude kolem a když je hotovo rybník se nadýchne. Zhluboka a pomalu. Neusměje se, nerozhlédne, udělá přesně devět kroků zpátky, odloží sekeru na sáně a vrací se ke břehu. Každý den, snad kromě svátků.
Hra na špačky začala minulý pátek, myslím, že bylo osmnáctého, seděli jsem na zábradlí a houpali nohama do větru, tloukli jsem se nudou v nudě pospávali, jako v teplém mléce, slunce pařilo a rozpalovalo příčky našich žebříčků až do nesnesitelného pálí a žhne. Žhnuli jsme spolu, minulý pátek, poslední den dětství, poslední lžíce medu z pampelišek. Opustil jsem tu představu a vypravil se na malý výlet po stopách vklíněných lačníků. Kdekoli hrála hudba jsme tančili a já ti šlapal po nohách. Posmívala jsi se mému komíhání a já se výjimečně nestyděl. Bylo to přirozené, vlahé a teplé, bylo to naposledy.
|