I. kapitola

Padaly kapky. Jedna za druhou. Měnily se v proudy vody. A tímto dopuštěním procházel zcela promočený muž. Levá ruka mu visela bezvládně podél těla. V pravé svíral vrhací sekeru. Oblečen do tmavých šatů, které byly místy potrhané. Přes rameno mu viselo na pásu pouzdro s mečem.  A neveselé byly jeho myšlenky.

Leon je mrtev. Kaspera zajali. Fox je mrtev. A já žiju. Mám Leonův meč. Taky Kasperovu sekeru. Luk mi zlomili. Ruku mám taky zlomenou. Bolí to pekelně. Alespoň, že mám ten svitek od Foxe. Ten musim elfům doručit. Prostě musim.

Po chvilce, kdy déšť postupně ustával a vysvitlo slunce, došel unavený a zraněný muž na okraj lesa.

„Co teď? V lese budou minimálně vlci ne-li něco horšího …“ řekl do ticha.

Pak vytáhl dýku, odřízl kousek větve a za pomoci šátku si dal ruku do dlahy. Zhluboka se nadechl. Nasál čerstvý vzduch, který byl násoben vůní lesa po dešti. Vešel do jemného oparu. Chvíli procházel lesem a naslouchal všem zvukům.

„Už vím Leone, proč jsi měl tak rád les. Takhle nějak si přestavuju Kánovo sídlo,“ promluvil nahlas.

Zastavil se. Slyšel trylkování ptáků a kolem uší mu vanul mírný větřík, který mu šeptal skrze listy stromů:

„Elfem te lothor mana barbenden.“

 Nerozuměl tomu. Jen tušil, že ho to někam láká.

„Kam mám jít?“ zvolal bezradně. „Foxi ty bys určitě věděl …“

Pak ho něco napadlo.

Jako že se Skála jmenuju, tak tomu musim přijít na kloub. Číst umím, tak si přečtu to poslání a pak se uvidí.

Ze záňadří vyňal ohmataný svitek, zlomil pečeť a v sedu se začetl.

„Skálo, až to budeš číst, nebudeme všichni spolu, protože někteří budou mrtvi a někteří jinde než jsi ty. Musíš najít Ethelinu studnu, která se nachází v Hierrském lese. Je to nesmírně důležité. Díky studni můžeš konečně prolomit prokletí, které nás vázalo všechny pospolu – vzpomeň na prorocká slova zatraceného Čimzy. Jen ti to vysvětlím. My, co jsme zemřeli, tě budeme pronásledovat jako morti a ten z nás, který byl zajat, bude v čele armády, která chce studnu zničit a spolu s ní i svobodné království Hermaros. Skálo, prosím tě, vytrvej, ať dostojíš cti svého jména. Zdraví Fox.“

Takže žádné poselství, pomyslel si Skála.

Nevěřícně zíral, jak svitek vzplál a rychle se proměnil v popel, který mu z klína rozfoukal vánek.

Skála – člen prokleté družiny. Každému z přátel jednou zachránil život svým lukostřeleckým umem. A tento svitek byl pojistka, došlo Skálovi, když vzpomínal na své přátele.

Byl to štíhlý, šlachovitý, bronzově opálený muž s ostrými rysy v pohledné tváři, kterou lemovaly dlouhé černé vlasy. Jeho oči měly barvu ocelové šedi. Teď seděl se zkoprnělým výrazem u paty staletého dubu. Najednou mu do klína spadl dubový list.

Duby přeci neopadávaj, pomyslel si Skála, když si listu všiml.

Vzal ho do dlaně a foukl do něj.

„Lístečku veď mý kroky – Kán trech ma kur a vethem,“ zašeptal starodávnou motlitbu a šel za lístkem, který se lehounce vznášel pár stop nad zemí.

Když se smrákalo, stál Skála na mýtině. Lístek ležel uprostřed. Šel tedy k němu. V tu chvíli se mýtina roztrhla a z trhliny vystoupily dvě postavy. Jedna vysoká a mátožná. Druhá ji podpírala a sama byla průzračná. Po chvilce Skála rozpoznal rysy svých dvou přátel, kteří byli zabiti při potyčce se zlomágem Lexem. Ten vysoký byl Leon a ten průzračný Fox.

„Buď zdráv Skálo.“

Skála stál nehybně a neodpovídal.

MORTI, plulo mu hlavou.

Zahodil sekeru a vytasil Leonův meč, který modře zářil. Také proč ne – dokázal vycítit všechny morti, protože byl vykován v posvátném plameni Ethelina ohně. Leon tvrdil, že meč mu dal jeho otec a tomu jeho děd. Leon se odtrhnul do Foxe.

„S…s…k…á…l…l…o, odložžžž ten mmmmeč a ppppojď …“ Nedořekl, protože Skála mu jedním švihnutím uťal hlavu. V očích se mu leskly slzy.

„Promiň Leone …“

Leon se už nehýbal. Posléze se jeho tělo rozpadlo v prach a Skála jen zahlédl přízračnou postavu, která směřovala k nebi.

„Emar te kutah* Leon.“

Ozval se hlas ve Skálově mysli. Fox se přiblížil a ostražitě sledoval nevidoucíma očima Skálu. Skála po něm švihl mečem. Fox zmizel a objevil se o tři sáhy vedle.

Udeř kus stranou, bleskla podivná myšlenka Skálovi hlavou.

Přikročil tedy k stojícímu Foxovi a udeřil mečem nalevo vedle něho. Viděl, jak meč proniká Foxovým tělem a půlí ho. Pak Skála zase zahlédl přízračnou postavu, která letěla k nebi. Foxovo tělo se rozplynulo.

„Emar te kutah Fox,“ ozval se ten hlas znovu.

„Promiň Foxi.“

Pak Skála padl na zem a usnul spánkem spravedlivých. Ve snu se mu zdálo, že se k němu sklání vysoký pohledný muž, vedle něhož stála velmi krásná žena a ti mu společně ovázali ránu na ruce. Muž pak dýchl na ruku, jež zesílila, jak v ní srostly kosti.

„Ještě tě čeká mnohé …“ Řekl ten muž a žena se usmála.

Pohladila ho po tváři.

„Sleduj ten list …“

A pak oba zmizeli.

Skála se probudil.

„Krásnej sen,“ povzdychl si a pohlédl na svou levou ruku.

Byla ovázaná.

„To byli Kán a Ethel …“ vydechl nevěřícně.

Potom si všiml, že lístek se vznáší jakoby netrpělivě kousek nad zemí. Sebral ze země meč, do druhé ruky si vzal sekeru a šel za lístkem, který se šinul po dál mýtině. Po dvou klidných dnech, kdy vdechoval léčivou vůni lesa a nevědomky se tiše věnoval všem tajům a bytostem, došel k lesní studánce. Lístek ulpěl na hladině. Skála dostal žízeň. Nabral do dlaní průzračnou vodu a zhluboka se napil. Voda měla zvláštně nasládlou chuť. Najednou v hladině spatřil výjevy ze života elfů, hobitů a lidí před vznikem Hermarosu. Jak elfové staví stromové domy a žijí v nich. Pak sledoval předky hobitů, kteří se provrtali z nor na povrch a setkali se s elfy. A nakonec spatřil několik v kůžích oděných lidí, kteří se nedůvěřivě dívali na elfy při jejich prvním setkání. Pak se mu všechno smotalo a on stál nad studánkou. Z rukou mu odkapávala voda. Každá kapka, která dopadla na hladinu Etheliny studny mu objasnila mnohé historické momenty ze života elfů, hobitů a lidí.

„Buď zdráv Skálo,“ ozval se známý hlas za jeho zády.

Za ním stál muž, který se už jen v obličeji podobal Kasperovi. Za Kasperem stáli ozbrojenci. Černé zbroje a zbraně se nebezpečně blyštěly na slunci, které prosvítalo mezi stromy. Skála viděl z nestvůrného těla Kasperův obličej. Náhle spatřil všechny hrůzy, které jeho přítel prožil, když ho Lex mučil.

„Kaspere …“

Kasper se hrůzně zasmál a vrhnul po něm obrovskou dvoubřitou sekeru. Ta se zarazila se smrtící přesností do Skály a odhodila ho do studánky. Voda se zabarvila krví. V tu chvíli ptáci přestali zpívat a vítr vát. Slunce pohaslo.

„Kaspere, veď má vojska,“ ozval se mocný hlas z mračen nad lesem.

Kasper se křečovitě usmál.

„Khazim ghat kar ta gulog.“ Zazněl rozkaz v řeči skřetů z jeho úst.

Vojáci se obrátili a pomalu odcházeli. Kasper pak odtrhl od pasu fiólu s bezbarvou tekutinou a hodil ji do studánky, odkud se vynořila ruka a chytila fiólu v letu. Postupně se ze studánky vynořil Skála. Kasper se pomalu otočil. Skála se napřáhl a mrštil po něm jeho sekeru.

„Ethel si to přeje Kaspere, je mi to líto,“ řekl tiše.

Sekera se Kasperovi zabořila se smrtící přesností do čela. Jeho nestvůrné tělo se zhroutilo k zemi. Tam se roztrhlo a ven vylétla přízračná postava, která zamířila k nebi.

„Emar te kutah Kasper,“ ozval se hlas ve Skálově mysli.

Skála stál nehybně.

„Vojáci,“ zařval a jeho hlas se najednou znásobil silou lesa.

„Stůjte, zbavte se okovů proradného Lexe a běžte do svých domovů.“

Domů, běželo jim ve všech jazycích. Domů.

Skála sledoval, jak všichni odhazují zbroje a zbraně. Skřeti, lidé, trpaslíci, elfové, trollové a mnozí další zmámení Lexovými kouzly. Pak se rozprchli. Skála osaměl. Ptáci zase zpívali, les voněl, vál lehký větřík – hrál si se Skálovými vlasy – a slunce hřálo. Skála stál u Etheliny studny. V rukou svíral Leonův meč a Kasperovu sekeru. Měl na sobě potrhané černé šaty. Začínaly padat kapky deště.

Káne, můžu se tě na něco zeptat?

Ptej se Ethel.

Co bude teď Skála dělat?

Půjde Lexovi po krku.

Dobrá, ale kdy?

Až přijde ten správný čas. Teď se bude učit moudrosti od elfů.

Aha.

„Ty jsi Skála?“ ozval se hlas z houští nedaleko Etheliny studny.

Skála se rozhlédl.

„Kdo se ptá?“

„Já,“ řekl hlas a z houští vystoupil elf v zeleném hávu. „Pojď se mnou.“

„Je-li to vůle Kánova a Ethelina vůle, pudu.“

„Chceš pomstít své přátele a odvrátit hrozbu zlomága Lexe, je to tak?“

„Ano, chci.“

„Pojď tedy.“

A Skála šel. Pevným krokem, s odhodláním v očích a lehkým úsměvem. On byl SKÁLA.

II. kapitola

„Udělal jsi mnoho pokroků,“ řekl prošedivělý elf Skálovi.

Ten jen přikývl a četl dál v knize, kterou měl na klíně. Seděli spolu u stolu v jedné z čítáren stromového města.

„Skálo, jsi u nás již dva roky. Nemáš se co učit. Dali jsme ti veškerou moudrost, kterou jsme uchovali.“

„Jasmine, neznám ještě všechno. Archiv v Jeldově hrobce jste mi neotevřeli. Mám-li Lexe nadobro zbavit života, musím znát všechno.“

„Jeldova hrobka byla zapečetěna. Nikdo tam nesmí, ani já, i přesto, že jsem přímým Jeldovým potomkem,“ pravil elf ustaraně.

„Jak myslíš Jasmine. Pak ale nebudu mít proti Lexovi žádnou šanci, víš přeci, že povolal mnohé morti, kterými terorizuje značnou část Hermarosu, je jen otázkou času, kdy přitáhne i sem.“

Jasmin se zamračil.

„Za dva roky ses naučil více, než by dokázal kdokoliv jiný za deset let. A ještě chceš pokoušet Ethelinu trpělivost.“

Skála zavrtěl hlavou. Pak zavřel knihu a odložil ji. Vzal Leonův meč a nabrousil ho. Totéž provedl i s Kasperovou sekerou.

„Dobrá Jasmine. Jdu teď zase cvičit s vašimi šermíři. Poprosím tě jen o to, abys na Velkém sněmu navrhl odpečetění Jeldovy hrobky.“

„Ale Skálo …“

Skála však už neslyšel. Zmizel. Zbyl po něm jen rozvířený prach.

Uplynulo dvanáct dní. Skála se díky tiché vladykovy pobočnice Elwi a dalších šermířů během této doby naučil velmi dobře zacházet mečem a vrhat sekerou. Účastnil se i zasedání Velkého sněmu a obhajoval svůj postoj k otevření Jeldovy hrobky. Třináctý den proběhlo hlasování. Skála stál uprostřed sněmu a čekal na verdikt. Najednou na prostranství vběhl malý hobit.

„Vznešení elfové, vladyko Halmene, morti vkročili na hranice vašeho lesa a začali ho pálit, armáda Spojených království byla rozdrcena u Karme!“ vychrlil ze sebe a padl k zemi.

Všichni elfové se k němu seběhli. Hobití posel byl mrtev. Vladyka Halmen vzhlédl k zasmušilému Skálovi.

„Otevřete mu hrobku. Vy dva!“ ukázal na dva své pobočníky.

„Ostatní vyhlaste poplach, nejde jen o obranu lesa, ale i o budoucnost Hermarosu a Thierru. Stáváme se poslední baštou Spojených království.“

Pobočníci kývli na Skálu a ten se s nimi rozeběhl k hrobce. Ostatní se rozprchli po městě, sháněli koně, zbraně a ostatní elfy pro bojovou pohotovost.

Skála stál před otevřenou hrobkou sám. Pobočníci odběhli na pomoc ostatním.

„Tak Káne, Ethel, teď mi odhalte taje magie, kterou zná Lex a několik zasvěcených.“

Vešel dovnitř, luskl prsty a pochodně, které tam byly, se rozžaly. Páchlo to tam zatuchlinou. Skála zkontroloval barvu meče. Nezářil. Vyndal si jednu z pochodní a rozmetal pavučiny. Po pár sázích došel k uzavřenému sarkofágu. Kolem byla poskládána hromada knih.

„Jelda, charumim arch zeta chanumiel,“ promluvil Skála prastarým jazykem dávno mrtvých.

Sarkofág se otevřel a ven se pomalu vysunula vysušená mrtvola elfa Jeldy.

„Co žádáš?“ zachroptěla.

Skála v duchu překonal vlnu hnusu.

„Mám jedno přání …“

„Vyslyším tě …“ ozvalo se zachrčení.

Skála cítil, jak se kolem rozprostírá vlna temné síly. Vyslal tedy svou magickou stěnu. Po chvilce po temnotě nebylo vidu ani slechu.

„Jsi schopný, máš to mít …“ zachrčela mrtvola.

„Kterou knihu studoval Lex ve tvém učení?“

Mrtvola se pomalu postavila a vyhrabala z poprášených knih jeden útlý svazek.

„Lex není tak mocný, jak si myslí … Poraž ho jeho vlastní slabostí … Musíš proti němu obrátit jeho vztek a nenávist …“

„Díky Jeldo. Odpočívej v klidu, který ti teď už určitě patří. Ethel, karumim te fernadenel.“

Mrtvola se rozpadla na prach, který byl rozfoukán čerstvým větříkem, jež plynul ze sarkofágu. Skála otevřel knihu, kterou mu Jelda podal. Chvilku četl. Zvedl se mu žaludek.

Zastrčil knihu do záňadří. Zlá moc té knihy ho pálila i přes čarovnou košili, kterou dostal od elfů.

Musím jít pryč, zde již nemám, co bych vyřešil.

Tleskl rukama nad hlavou. Popadl sekeru a … Zmizel. Jen rozvířený prach se usazoval a dosvědčoval, že tam před chvilkou někdo byl. Snad velcí pavouci mohli cosi tušit, kdyby měli alespoň zvířecí inteligenci.

Objevil se u Etheliny studny.

„Kána i Ethel, sterroh te elthalama.“

S těmito slovy ponořil obě ruce do studánky. V mysli se mu začaly míhat zmatené vize. Usměrnil své myšlenky a tím zkrotil obrazy. Viděl armádu morti pod vedením muže v rudém kyrysu s palcátem z černé oceli hořícím bledým světlem mrtvých. Tato armáda pálila les a zanechávala za sebou pustinu. Pak spatřil bitevní pole. Spoustu mrtvých lidí, trpaslíků, hobitů i elfů. Tu a tam postávali zranění, bědovali a odháněli supy. Potom koutkem oka zahlédl sebe, jak leží na lůžku a vysoký pohledný muž mu tetuje symboly na levé ruce. Pak se obraz změnil. Spatřil nenáviděného soupeře. Lex stál u zrcadla a hleděl na Kyrysníka, který mu v odrazu cosi hlásil. V tu chvíli se Skála vnořil do toho obrazu.

Zrcadlo prasklo.

„Co to ke všem ďáblům má znamenat!?“ vykřikl ulekaně Lex, který stál u zrcadla.

Byl oděn v tyrkysově modrém hábitu a v ruce držel hůl s černým diamantem na vrcholu.

„Sedm let smůly,“ ozval se hlas ze zrcadla.

Pak se výplň vysypala před muže s holí. Průchodem vstoupil Skála.

„Buď zdráv Lexi. Nebo spíš proklet?“

Lex vyděšeně zíral na vstoupivšího Skálu.

Kde jsem tě jen viděl, kladl si otázku.

„Odpovím ti,“ promluvil Skála. Vzpomínáš na Foxe Lesijského, na jeho partu a na Čimzovo proroctví?“

On mi čte myšlenky, jako bych byl otevřená kniha, zuřil Lex.

„Ano, vzpomínám si na Foxe. Ty jsi ten, který přežil, Skála, nemýlím se?“

„Ano a ty už jsi teď uzavřená kapitola,“ řekl Skála s lehkým úsměvem na rtech.

Lex se rozzuřil ještě víc. Začal formovat své myšleny v nenávistné údery. Jenže Skála také pracoval. Vytrhl mu z ruky hůl a o koleno ji zlomil. Lexe najednou opouštěly síly.

Vztekej se Lexi, slyšel v mysli. VZTEKEJ SE. Cítíš jak se nenávidíš? Vztekej se…

„Ne, Skálo, prosím,“ skučel Lex a kleknul si Skálovi k nohám.

„Poznáš Kánův hněv, Lexi,“ řekl Skála a udeřil ho do spánku jilcem Leonova meče.

Pak si jeho tělo přehodil přes rameno.

„Káthá hen te malin,“ pronesl teleportační zaklínadlo.

Objevil se s Lexem uprostřed bitvy. Přesila morti drtila nepočetnou armádu elfů, kteří bránili stromové město. V čele morti stál Kyrysník. Skála pozdvihl zářící meč. Lex se probral a viděl ustupující morti. Tázavě se podíval na Skálu, který předčítal z otevřené knihy, kterou držel v druhé ruce.

„ … MORTI ATAX TEMHAL TE KORASS.“

Z knihy náhle vylétl proud energie, který ze všech morti vyňal podstatu smrti. Jen Lex slyšel ukrutné skučení, křik a muka všech morti, kteří se vraceli tam, odkud je vyvolal. Bylo mu zle, cítil se strašně sláb a k smrti unaven. Všichni elfové začali jásat.

„Ať žije Skála!!“

Skála se neohlížel a knihu roztrhl vedví. Vstříc mu přicházel Kyrysník a Lex se vzpamatoval ze slabosti.

„Kyrysníku,“ zachroptěl z posledních sil. „Zabij ho.“

Pak z Lexe vylétl malý plamínek a ten rozžal uhaslý palcát v Kyrysníkově ruce. Skála se ani nepohnul. Věděl, že Lex tímto skončil. Tím, co udělal, vydal svou duši peklu v posledním boji. Kyrysník mu vyšel vstříc s napřaženou zbraní. Elfové po něm stříleli z luků, ale střely se odrážely jakoby odváty kouzlem. Skála se stále nehýbal. Pomalu si připravil Leonův meč. A pak … Vrhnul Kasperovu sekeru. Ta se zasekla Kyrysníkovi do hrudi. Vytryskl pramínek krve.

Lexova duše je tedy v pekle, prošlo Skálovi hlavou.

Kyrysník udeřil. Skála se ráně nevyhnul. Palcát se roztříštil o jeho levou ruku, která se potahovala tetováním božských symbolů. Skála už dávno nic nevnímal. Myslí ležel na lůžku a cítil, jak mu samotný Kán tetuje celou levou paži.

„Klid Skálo, brzy se vrátíš mezi své tam do Hermarosu.“

„Pane … Co bude s kletbou mých přátel? Čimza říkal, že zlomit ji mohou jen bohové.“

„Již sňata. Díky tvým činům. Všichni jsou zde mými hosty.“

Pak Skála spatřil Ethel v doprovodu Leona, Kaspera a Foxe. Všichni se usmívali.

„Nyní ti chci dát vybrat Skálo,“ promluvil Kán.

„Poslouchám pane,“ řekl Skála a poškrábal se na čerstvém tetování.

„Chceš zůstat zde se svými přáteli nebo žít ve Spojených královstvích?“

„Přátelé mi chybí, ale…“ řekl Skála a sklopil zrak.

Pak se vše rozmazalo. Skála zmizel.

Kyrysník zoufale bil zbytkem své zbraně do Skálova těla. Elfové se zatajeným dechem a hrůzou sledovali Skálovu proměnu. Měnil se v obrovského ještěra, který se probral a jediným klapnutím čelistí se zbavil dotěrného Kyrysníka. Najednou na místě ještěra klečel zase Skála. V jedné ruce měl Leonův meč, v druhé Kasperovu sekeru. Pomalu vstal.

„Elfové, běžte domů, je konec.“

Zasunul meč. A stál. Elfové kolem něho procházeli a poklepávali ho pohnutě po ramenech a zádech. Nakonec Skála osaměl. Začaly padat kapky deště. Skála stál. Cítil, jak roste do země. Myšlenky se mu zastavily. Jemný větřík a déšť si pohrávali s jeho vlasy.

Co bude teď?

Nevím, Ethel, nevím, nestihli jsme se domluvit. Zmizel, jakoby nebyl pod vlivem mého kouzla.

To tam bude stát, takhle v dešti?

Nevím, Ethel. Nemám jeho odpověď.

Káne, udělal pro nás mnoho.

To vím. Setká se s přáteli.

To je možnost, ale co pak? Patří stále mezi živé.

Tak daleko nevidím. Ale dám mu na výběr, jak jsem řekl, když byl mezi námi. Může zůstat zde s přáteli anebo prožít zbytek života v Hermarosu. To ale záleží jen na něm.

Dobrá.

III. kapitola

„Zdravím tě Skálo,“ promluvil elf, který se vynořil z lesa.

Skála se probral z ustrnutí.

„I tebe zdravím Jasmine,“ otočil se na něho Skála a zasunul meč do pouzdra na zádech.

„Chci se jen otázat,“ začal Jasmin.

„Jen mluv, já tě neukousnu,“ usmál se Skála a vykročil do lesa.

Zvuk deště tiše se snášejícího se kolem byl přerušovaný jen šumem korun stromů.

„Co budeš dělat dál? Zůstaneš s námi nebo budeš putovat Hermarosem a Thierrem?“

„Nevím Jasmine. Kán mi cosi naznačil, avšak nejsem rozhodnutý. Chtěl bych žít se svými přáteli. Jenže se mi nechce opouštět tento svět. Třeba se vyskytne nějaká dívka, která by chtěla osamělce. Přece jen nejsem zas tak starý,“ rozhovořil se Skála a kráčel obklopen mlžným oparem.

„Můžeš zůstat u nás,“ řekl Jasmin a srovnal s ním krok.

„Nějaký čas určitě zůstanu,“ řekl Skála.

Mezitím došli do osady, kde se činorodě připravovala oslava vítězství nad zlomágem Lexem.

„Skálo,“ oslovil ho při oslavě vladyka. Celý Hermaros i Thierr ti něco dluží.“

„Nemyslím, že by mi Spojená království něco dlužila, Halmene,“ odvětil Skála a usmál se na procházející Elwi, vladykovu pobočnici, která ho vyučovala šermu.

„Jen díky tobě království nepadla,“ namítl vladyka a napil se vína.

„Byl jsem požehnán našimi bohy, abych Lexe porazil. Zlomágové mají vždy téměř božské ambice. Avšak všichni bez výjimky chtějí zničit vše živé. Navíc jsem to bral jako povinnost nejen ke svým přátelům, ale také vůči všem bytostem ve Spojených královstvích,“ řekl Skála a také se napil vína.

„A vysvobodil jsi z prokletí smrti Jeldu, který také býval zlomágem,“ pronesl vladyka.

„Vysvobodil se v podstatě sám,“ řekl Skála. Poradil mi jak na Lexe a tím vykoupil svou smrt.“

„Skálo, proč tolik skromnosti?“

Skála jen pokrčil rameny a upil vína.

„Jdu tančit,“ prohodil pak a kývl vladykovi, který se mírně usmál.

Skála se sklenkou v ruce procházel mezi veselícími se elfy, kteří tančili v rytmu kytar, bubínků a fléten. Sledoval Elwi, která stála sama u rautového stolu. Dívka tiše sledovala tančící, popíjela a mírně se usmívala.

„Smím prosit o tanec?“ řekl Skála, když se k ní dostal.

„Neumím tančit,“ usmála se Elwi.

„To já taky ne. Ale proč to nezkusit?“ řekl Skála a položil prázdnou sklenku na stůl.

„Aniž bys chtěl, tak vždy každého přesvědčíš,“ zasmála se dívka a vzala ho za ruku. Pojď, zkusíme to.“

Káne, co si myslíš o té Elwi, zeptala se Ethel.

Myslím, že zasahovat nemusím, usmál se Kán. Co na to říkáte Foxi, Leone, Kaspere?

Je to dívka jeho srdce, řekl Fox. Cítil jsem to ze Skály, když se spolu učili.

Sálá z ní smutek, podotkl Leon. Ale možná ještě nepotkala toho pravého.

Já si myslím, že Skála je pro ni ten pravý a ona pro Skálu, řekl Kasper.

Necháme Skálu, ať žije v Hermarosu. Myslím, že se ozve sám, až bude cítit, že mu chybí staří přátelé, řekl Kán.

Konečně padlo rozhodnutí. Ať je tedy po vašem, usmála se Ethel.

„Co chceš dělat Skálo?“ zeptala se ho Elwi, když stáli mírně udýchaní z tance na verandě a dívali se na hvězdy.

„Chci žít,“ řekl Skála a pohlédl jí do očí.

Dívka po chvilce sklopila zrak.

„Ale samotnému bez přátel je mi smutno,“ povzdychl si pak.

„Tomu rozumím,“ zašeptala Elwi.

Co skrýváš dívko, zeptal se v duchu Skála a usmál se na ni.

Elwi se usmála na oplátku.

„Půjdeme dovnitř? Je už dost chladno,“ řekla a vzala Skálu za ruku.

„Šel bych kamkoliv, Stein eléhari,“ řekl Skála a vtiskl jí polibek do dlaně.

„Prosím, tohle neříkej,“ zašeptala dívka a schoulila se mu do náruče.

„Proč Elwi?“ podivil se Skála a pohladil ji po vlasech.

„Tohle zaklínadlo má velkou moc, ale může tě zničit,“ vysvětlila dívka.

„Vím o tom,“ kývl Skála. Ale jsem ochotný to riskovat, protože jsi mi velice blízká. A …“

„Tiše Skálo. Už nemluv. Jen mi slib, že dostojíš těmto slovům,“ přerušila ho Elwi.

Skála ji místo odpovědi dlouze políbil. V tu chvíli po nich přeběhl zelený blesk, který nepálil.

Skálo, Elwi, buďte spolu a šťastni, promluvil k nim Kán, který se tam objevil.

Když se oba mladí otočili, už tam nikdo nebyl.

„Ničeho se nemusíš bát,“ řekl Skála a přehodil jí svůj plášť přes ramena.

„Věřím ti,“ řekla tiše.

Skála se usmál a pohladil ji po tváři.

Oba pak odešli zpět do hodovní síně.

Budou šťastni? Zeptala se Ethel.

Uvidíme, Elwi mu musí říci, co se stalo před dvěma lety. Pak to kouzlo bude fungovat, aniž by to Skálu zničilo, řekl Kán.

„Musím ti něco říci Skálo,“ oslovila ho Elwi při tanci.

„Povídej,“ usmál se Skála a zahleděl se do jejích pomněnkově modrých očí.

„Astar hélwe,“ zašeptal zaklínadlo.

Ponořil se do jejího pohledu a spatřil mladého elfa.

„Jsem Elíhel,“ představil se. Před dvěma lety jsem se do Elwi zamiloval, ale nesplnil jsem slib, který jsem jí dal, když jsem vyslovil zaklínadlo Lásky. Zahynul jsem při lovu. Prosím tě Skálo, dostůj svému slibu, ať je Elwi šťastná.“

S těmito slovy se obraz rozplynul.

Elwi stála naproti Skálovi a v očích se jí leskly slzy.

„Miluji tě Kvítku meče a proto svůj slib splním,“ řekl Skála a políbil ji.

„I já tebe Vyvolený,“ zašeptala pak dívka a objala ho.

Budou šťastni, to mi můžete věřit, prohlásil Kán.

Ethel kývla hlavou a usmála se.

Skála si to zaslouží a myslím, že mluvím za nás za všechny, řekl Fox.

Kasper a Leon souhlasně kývli.

Konec

* Tvá duše je svobodná …