opožděné zrcadlo (Občasný)

Člověče, když v prvním odstavci zabaletíš takhle umírající labuť, rozumíš, ty sebou smejkáš po tom podiu, že bych ti skoro věřilo, že máš fakt žlučníkovou koliku, že ti nejmíň prdnul vřed a ke všemu jsi doma zapomněla zapnutou žehličku (a dvojčata), tak to přece, uznej, nemůžeš zakončit jako nějak takhle: "Za okny táhnou mraky, jediní svědkové mých malých bláznovství." – hele, já už jsem starší hovado a hrozej u mě, posloucháš, hrozej u mě všelijaký zástavy srdce, mně už to klepe sotva každou druhou dobu, ale chápej, žádný skákavý skáčka, pěkně houpavý rége, fakt už mně to nedělej, když už píšeš tak pomalu, mysli na to, že já u toho usínám, nebejt tý strašný zimy, tak snad už spím, takhle se vždycky bodnu krápníkem, kterej mi visí od nosu do hrudníku, jenže když takhle usínám a ty mně najednou přehodíš malýma bláznovvstvíma někam mezi husopasky na rozkvetlý pažit, to se pak jedno lekne, smrťák jak hrom, člověče, jestli mi rozumíš.