Bezděčně sahám do prázdna kolem sebe – snad abych se obalila představami, které stejně nehřejí. Po tvém odchodu zbyla jen zející propast – černá díra. Na truc říkám té potvoře ať si nechá zajít chuť. Vší silou se zasekávám drápky do nejbližší zdi, ale proti její ohromné přitažlivosti jsem bezmocná. Už si mě vleče jako panenku na hraní. Cloumá mnou, ovládá moje tělo jako už tolikrát. Jsem slabá. . .

Scházíš mi jako droga a pochopila jsem až teď, co všechno pro mě znamenáš. „Absťák“ po tobě je něco šíleného. Jsi chybějící článek. Není snadné to slovy definovat. Jen vím, že mi to rve srdce. Dokážu hladovět

i žíznit. Co nesvedu, je být bez tebe. Tak blízko a přece odloučeni.

Za okny táhnou mraky, jediní svědkové mých malých bláznovství.

* * * * * * * *

Déšť vytrvale bubnuje na okenní tabulky. Prší už třetí den. Ani voda však neodplaví nenaplněnou touhu.

Poslouchám rytmus svého srdce, abych se ujistila, že stále ještě žiju. Nejspíš připomínám jogína , všechno

jakoby se ve mně zpomalilo. Přestávám věřit, přestávám doufat, přestávám BÝT…

TO SKUTEČNĚ HRANIČÍ S POSEDLOSTÍ, takovou malou závislostí.

Jsem nemocná, symptomy zůstaly skryté, do zrcadla pohlížím tváří v tvář následkům.

Stárnu už jen pomyšlením na Tebe, nebo spíš na to , že tě nemám. Živím v sobě zlobu, touhu i nenávist, představuji láskyplnou náruč i smrtící zbraň. Vyznat se tak v těch nejzazších koutech srdce, porozumět správnému hlasu. Doufat v mravní zákon ve mně…!

Nepřestávat hledat, neusínat, neumírat…

* * * * * * * *

První sluneční paprsky se draly oknem dovnitř navzdory hustým závěsům. Přicházel nový den. Nevěděla jsem, zda se mám radovat či nikoliv. Co přinese?

Mozek si dával načas. Lepil dohromady poztrácené útržky myšlenek a hledal východisko. Co bylo snem a co skutečností?… Zmocnila se mě naprostá apatie. Cítila jsem únavu , přetížení na síti – zkrat. Zcela automaticky jsem na sebe natáhla nějaké hadříky a prohrábla splihlé vlasy. Z rádia se linula příjemná komorní hudba

a vyplnila alespoň na chvíli ten podivně prázdný prostor okolo.

* * * * * * * *

Zvonek!

Chvíli mi trvalo,než jsem rozpoznala odkud přichází ten nesnesitelný zvuk. Byly to domovní dveře

a za nimi: HOST.

Stál tam s trochu drzým ale zároveň sympatickým úsměvem na zarostlých tvářích a zdravil mě jako starou známou. Vnesl mi do hlavy ještě větší zmatek. Je to snad někdo koho bych měla znát? Copak už nevím, kdo jsou mí přátelé? Toto bezpochyby závažné zjištění mně zabolelo. Připadalo mi ,že tam stojíme věčnost a zřejmě to tak nemá být, proto jsem udělala první krok. V jeho rysech nebylo snadné číst.

Přítomnost muže způsobila mé vlastní sebeuvědomění. Nastoupila lítost a vztek ,že jsem se ráno tak zanedbala. Teď už nebylo v mé moci vymazat stopy lhostejnosti a bezmoci minulých dnů , protože na mně byly až příliš znát. Posadil se na jediné volné místo, tedy na postel. Všude jinde se totiž povalovaly rozházené šaty, knihy, zvadlé růže…Nenuceně se protáhl. Pohled na urostlé mladé tělo probudil tu dávno zapomenutou část mého já…

„Kávu?“zeptala jsem se.

To mě nejspíš zkoušíš, co?

/Varovný signál, že tady něco nehraje./

„Tak tedy čaj, jestli nějaký najdu“ přistoupila jsem na jeho hru.

„Máš se?“ pokoušela jsem se držet konverzaci.

„To víš nejlíp sama“ řekl a situace se stávala zapeklitou. Snažila jsem se ze všech sil vzpomenout, ale bylo to marné. Nevěděla jsem co bylo včera, natož tak – co bylo před tím. Nad mou minulostí se vznášel velký černý otazník.

„Nebereš telefony“ řekl a tázavě zvedl obočí.

„Med nebo cukr?“ přeťala jsem nepřátelské ovzduší otázkou.

„Neměním své zvyklosti ze dne na den a ty to víš“ prohlásil stroze, ale vzápětí změnil tón.

„Něco jsi přece nezapomněla“ dodal s úsměvem, když ucítil nad šálkem vůni jasmínu.

/Tak tedy: za prvé) má rád jasmínový čaj

za druhé) má nádherný úsměv

a za třetí) asi bych se s ním dokázala milovat…/

Neměla jsem tušení jaké pouto nás dva kdy spojovalo či spojuje. O to obtížnější bylo volit slova.

Dopřáli jsme si čajový dýchánek při kterém nevadila absence hovoru. Dala jsem si načas s nádobím. Když jsem se vrátila z kuchyně, byla na něm znát nervozita.

„Doufám, že mi řekneš jak ses rozhodla?“

A je to tady; pomyslela jsem si v duchu; atmosféra houstne. Očekává se odpověď na nevyřčenou otázku. Neměla jsem sílu taktizovat. Jak je vidno, něco je ve hře, ale proboha CO?!

„Nemohu už déle čekat.“pronesl nezvykle tiše.

Znělo to výhrůžně a prosebně zároveň.

„Já to taky nehodlám protahovat“ ujelo mi. Bezděčně jsem si pohrávala s okvětními lístky všudypřítomných růží a skládala je do podivného obrazce. Pak na mně spočinul jeho pohled a já jsem pocítila jak mě spaluje touha.

Chci se milovat s cizím mužem - anebo - co je ještě horší, chci s milovat s někým, koho možná znám, právě proto, že mi připadá neznámý. Obrnila jsem se proti podobným myšlenkám a zkusila se mu zadívat do očí.

Byl to propastný pohled. Sklouzla jsem raději jinam dříve, než by se naše zraky potkaly.