|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Stál jsem s fotoaparátem v křoví sousední zahrady a fotil děti. Náš dům byl v tom dokonalý - na terase v prvním patře si hrálo sedm starších dívek, hopsaly do rytmu nějaké hudby a přetahovaly se v tom, která dýl vydrží narážet tělíčkem do zábradlí, aniž by se utrhlo. Tuhle podivnou hru už tu hrálo několik pokolení - nikdy se nic nestalo, přesto jsem měl podivné cukání zabírat prostor více dole, kdyby najednou nějaká žabka přepadla. Snad tenhle sto let starý digitální krám stihne zaznamenat něco z dvousekundového pádu. Mršky tančily a nedařilo se mi objektiv vysunout natolik, aby z toho byla nějaká přímá detailní momentka... Sklouzl jsem dolů, ke dveřím zahrady - z nich se vybatolilo malé dítě s dřevěným koněm na kolečkách - rozhlédlo se a bezpečně zůstalo viset očima na mně. Teď. Vynikající pozadí, pomyslel jsem si - rozbité cáry domu, upřený pohled šprčka, kůň, dokonalé světlo - ani to nebudu muset přibarvit. Stáhnul jsem se trochu do křoví a vyrušil mne až úpěnlivý jekot a ryk - mým směrem utíkala jedna z dívek, ta jediná černovlasá - plakala - a za ní zbrkle další tři. Jako na honitbě. Musel jsem se ukrýt hlouběji, aby mě nespatřily, z parfémovaných vlasů, které se mihly pár čísel ode mne se mi zatočila hlava a přepadl jsem dozadu. Dívky zaběhly za sousedův opuštěný dům, hluk ustal - dostavilo se podmračené odpoledne. Fotil jsem děti. Po nějakém čase se mi nedostávalo světla, dělo se toho málo, po čase ze dveří vyběhl otec ve své seprané vojenské bundě, pak i mí dva švagři, oba podivně zasmušilí a netečně zírající směrem k umírajícímu obzoru. Počkal jsem až slunce zmizí a šel pomalu domů. V sednici byl jen můj bratr. Naplnil jsem umyvadlo vodou a podíval se na sebe do zrcadla. Pidlal jsem se tuhou břitvou a nevšiml si toho jak brácha vyklouzl vedle k přijímači. Za matkou. Povídal jsem si s obrazem v zrcadle o tom, co to musí být za lidi - nemají v sobě kouska vznešenosti ani odpovědnosti za své lidství, jsou bezradní v každé vážnější situaci, mají potřebu brát si děti, v jejich pomíjivosti jim nestačí jen obraz, někteří se toho nedopídí ani na smrtelné posteli, ani potom ne. Pochválil jsem se. Po těch horečnatých obdobích jsem zesílil, už tolik nekašlu - nemusím čekat na déšť abych správně dýchal, dneska jsem poprvé rád, že budu spát venku. Do světnice brzo vtrhnul můj ustaraný otec, za dveřmi za ním jsem spatřil i siluety dvou ještě ustaranějších švagrů. Ptal se, jestli už budou vysílat. Zazvonil telefon - bezradný bratr se ulekaně podíval po otci. "Zvedni to, dělej, co děláš!?". Telefon lupnul a v reproduktoru se ozval mužský hlas. Takový bezbarvý, podivný, sýpavý hlas. Najednou jsem toho člověka obdivoval - připadal mi daleko schopnější než všichni tady. "Kdyby jste byli co k čemu, mohli jste ji mít doma," dostal ze sebe hlas. "Pane, my ale nemáme moc energie, musíte mluvit rychle..." začal nabírat bráška. Otec byl rudý vzteky. "Vy jste žabaři," hulákal hlas z aparátu, "je už noc, byli jste všude, tak jak to, že tady jste nebyli!?" "Vrať ji, vždyť ti ani nepatří!" vybublal otec a práskl pěstí do stolu. Sípavec se dusil slinami a smíchem - rozšafným tónem hlesl "mám ji tady, v telefonní budce..." a těsně než zavěsil ještě posměšně: "je celá nahá..." Byl jsem se projít na svou zahradu. U nás se nedalo. Prohlédl jsem křoví, jestli si přece jen někdo nedělá legraci. U sousedova domu jsem našel zbylou vánoční výzdobu - potlučená světla. Vylezl jsem na strom. Najednou mi bylo po dětech smutno - dokonce jsem přemýšlel i o tom, že těm ubožákům pomůžu a že ji přivedu. Jenomže k čemu by to bylo? Můj otec chodí přes mrtvoly. Všude chodí přes mrtvoly - do práce, nakupovat. A je jen otázka času, kdy do telefonu vycedí "Tak je zabte!" V takových chvílích vypadá, jako by se mu už v životě neměly rozpojit čelisti. "Tak je zabte!", vydechne, "zabte všechny lidi v telefonních budkách!"... Jakoby to vážně mělo nějaký smysl. Díval jsem se na stromě na fotky z odpoledne a marně na nich hledal dívku s antracitovými vlasy. slezl jsem do křoví, uvelebil se a díval se na hvězdy, když ke mně vítr donesl lidské výkřiky... Těžko na nich poznat zda jsou z bolesti, z radosti, ze strachu...
|
|
|