Město (a pak moře, kuře a taky stavení)

Město

Vyrůstala jsem v Mostě. Veškeré víkendy a prázdniny trávila na chalupě v Příběnicích. Často jsem jezdila k tetičce do Prahy. Větší část příbuzenstva mám u Jindřichova Hradce. Nějaký čas jsem žila u německého Mnichova. Teď bydlím v Chomutově. Přítel má rodinu v Hulíně, kam pravidelně jezdíme. A tak to prostě chodí.

Všechno je pouze o zvyku. Můžete mít svoje vysněné místo, třeba úplně malou vesničku, nebo naopak by se vám líbilo žít v nějaké metropoli. A pokud je město vašeho bydliště pro vás tak důležité, pravděpodobně si svůj sen i splníte. V našich českých podmínkách, ať už finančních, příležitostních k práci nebo vůbec co se přírody týče, si zřejmě jen tak krásný vysněný výhled z okna ale nezařídíte. A stejně, ruku na srdce. Co byste si vybrali? Nádhernou vilu se zahradou a nadstandardním vybavením, kde se cítíte opravdu jako král, někde uprostřed města plného smogu, a nebo dvoupokojový byt ve starém činžovním domě bez výtahu, ovšem s překrásným výhledem na Krkonoše? Myslím si, že město, kde člověk žije, není pro něj zas tak důležité, alespoň z hlediska prostředí. Pro nás (obyčejné a chudé) lidi je důležité opravdu už to konkrétní bydlení a dostupnost rodiny a přátel. A pohled z okna na zasněžené hory nám nechybí, protože nikdy nebyl v našem standardu.

A téměř každý z nás si sem tam na to své město zanadává. Ať už na jeho vedení, nebo na nepřizpůsobivé občany, na nepořádek…. Tak se přestěhujte a je to! Určitě víte o hezčím městě, než je to vaše. Ale co vás vlastně drží? Nebude to ten zvyk a pohodlnost?!

Moře

Vždycky, když slyším slovo moře, vybaví se mi jedna písnička od Jarka Nohavici. Zpívá tam pořád dokola „v moři je místa dost“… a v oceánu ještě víc. Tam se na dně povaluje takových věcí. Co věcí, ale lodí, třeba obrovský Titanik, někde možná na dně oceánu leží i celá bájná Atlantida. Tam se toho prostě vejde! Takže mě pak uvádí do rozpaků, že na každou sebemenší rybu v oceánu připadá i několik desítek či stovek metrů krychlových, kdežto já se mačkám v něčem, čemu se říká lidově králíkárna na šedesáti metrech čtverečních, o které se navíc „dělím“ s přítelem. Kde je ta životní rovnováha?!

Kuře

Dám vám otázku. Co se vám vybaví, když se řekne slovo „kuře“? A) krásné malé žluté běhající kuřátko, B) upečené kuře v troubě nebo za C) někoho opravdu mladého, kde se tato asociace používá jako jakási metafora? Jestli se vám vybaví jako první áčko, zřejmě jste takoví ti filantropové, co by ani „kuřeti“ neublížili. Jestli béčko, tak máte prostě momentálně hlad (pokud nejste vegetariáni, věřím, že i ti „áčkaři“ váhali) a jestli stejně jako já céčko, tak si jen říkám, že asi budete jednoduše podobní jako já a to mě těšíJ

Ale na kuřátka mám jednu malou příhodičku:

Pamatuji si, že když jsem byla asi ve druhé třídě, jedna spolužačka přinesla do školy na zahradu kuřátka. Byli jsme z nich unešení. Logicky jsem začala přemlouvat rodiče, že chci domů taky kuřátko (jen mi nějak v tu dobu nedocházelo, že je to vlastně malá slepice a pak bychom chovali doma slepici). Neprošlo to. A o pár let později se podobně zbláznila do kuřátek moje tehdy asi šestiletá neteř. Můj táta, jako správný děda, vzal malou vnučku do zoo, v domnění, že jí zaujmou zajímavější zvířata, než jsou kuřata a zapomene na ně. Ona se však celou procházku v zoo ptala, jestli tam budou i kuřátka. Jako útěcha nezabraly ani žirafy a zebry. Táta nakonec neteři vysvětlil, že kuřátka v zoo prostě nejsou, a nakonec se s tím smířila. Jenže jsme náhle zavítali ke kleci k dravým ptákům a malá neteř začala jásat a my nechápali proč. Viděla tam kuřátka. Myslela, že jen spí a že je ptáčci hlídají. A byla spokojená.

Stavení

Znáte pohádku o třech prasátcích? Určitě ano. Stavení ze slámy neuspělo, ze dřeva taky ne, a jen cihličky vydržely. Pohádka pochází ale zřejmě z dob, kdy fungovala ještě ústní lidové slovesnost.

Nechoďme daleko. Zrovna v těchto dnech řádí v naší malé, celkem přírodě odolné a bezpečné zemičce, desetileté větry. Dneska jsem se dozvěděla, že mým rodičům včera spadl celý plot – mimochodem z cihel a betonu!

Známý si zase postavil dům v okrajové části města, ve vilové čtvrti, za nekřesťanské peníze. Půl roku po kolaudaci se mu kvůli dešťům a sesuvům půdy baráček sklátil, jak domeček z karet. To je prostě smůla.

Jedny z největších mrakodrapů na světě položilo jedno malé „bezvýznamné“ letadlo. V Německu už celkem běžně padají střechy sportovních zařízení. A tak dále, a tak dále…

A pak vyprávějte dětem pohádku o třech prasátcíchJ