Vypila jsem láhev divnýho vína... (MP ’01)...
Přinesla mi ho Leňa jako opožděný dárek k svátku.
A protože „Dárjenomu kóňju v zúby ně smótrjat...“..., popasovala jsem se bohatýrsky
s jemným perlením i nepropustnou tmavočervení...
Obvykle mě červené inspiruje ke zpěvu... , tohle je ale divná červená.., a divná neděle...
V ranní modlitbě víc prosím než děkuju, a úsměv jež pootevřeným oknem posílám za ptačími
dialogy je víc než rozpačitý...
Ono se to Valmezským krásně předpůlnočně naslouchá: „Jsi úžasná...“
A pak si Duše takhle v neděli po ránu vzpomene, že se rozbolí...
A kdovíodkud se díky oslabení vyrojí armáda otazníků – rafinovaných oboustranných rybářských háčků..., jež se s každým zapovězeným proč (?!) zasekávají do nechráněných míst blízko srdce...
Nedělní rozhlasová pohádka – příběh Adonisův... Ústy hysterických „bohyní“ zpečetěný osud
„vyvoleného“... Krutá daň za „dary“ shora přisouzené...
Utírám slzy, pranýřujíc se za změkčilost, a v krkolomném časezbytí utíkám ke Svatomichaelskému
chrámu...
Trojřadé seskupení dívek v černém, s modrými šátky přes ramena, mě pod schody kostela zbavuje
pochybnosti, zda jsem se v radničním plátku nepřehlédla...
Kostelní lavice křičí prázdnotou(!), přesto usedám a předem se odsuzuji k očistci za všechny nepřítomné... (Ona to tak prostě má.., jak by řekla Fišárka...)
Než stihnu naskenovat baroko na stropě a stěnách, přichází akademický sbor plzeňské PF se svými dvěma sbormistryněmi... Nedokážu být zrcadlem všem těm nechápavým očím, klopím zrak a zalykám
se studem...
V kvapíku u pokladny přehlížím program.., ale tuším, že to nebudou žádné skočné lidové...
Prostor se naplní zpěvem... Dostávám přímý zásah... „Gloria in Excelsis Deo..!“
Lavice je mi naštěstí tak malá, že se není kam sesouvat... Jen zalituji, že nemám rozpuštěné vlasy...
V objímaní po slabém, ale o to srdečnějším potlesku mi dochází, že jsem téměř jediná se sboristkami pokrevně nespřízněná...
Opouštím šero kostela a svěřuji oči bohatě rozkvetlé koruně bílé magnólie...
Nedělní četba na pokračování – „Alláh není povinen“... V komentáři po paralyzujícím příběhu o „Child Soldiers“ vnímám neostře citaci frankofonního autora a anonci dvanácti dílů rozhlasové adaptace...
Dolévám zbytek vína a jdu zapnout počítač...
Otvírám dveře na balkón a zjišťuju, že do sluníčka z jasné oblohy rovně, hustě a neslyšně prší...
Rozhlížím se po duze a v levozření se neubráním výkřiku...
Modromodrou oblohu překlenuje v závratném oblouku duha dvojitá(!).
Jedna jasná – téměř reklamní, druhá jemňounká jak vílí závoj...
Nechávám se prostoupit všemi viditelnými barvami spektra a myslím na schopnost duhy rozpouštět veškerou „nedobrotu“...
* * *
|