Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.11.
Zina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Soutěže na Totemu
 > Soutěže na Totemu
 > Prázdninová fotka
 > Podzimní listí
 > Dým bramborové nati
 > Česká zima (poezie)
 > Česká zima (próza)
 > Česká zima (fotografie)
 > Česká zima (ostatní výtvarno)
 > Podzimní depky (poezie)
 > Podzimní depky (próza)
 > Podzimní depky (fotografie)
 > Podzimní depky (ostatní výtvarno)
 > MULTIdepky
 > Mé nejlepší dílo (poezie)
 > Mé nejlepší dílo (próza)
 > Mé nejlepší dílo (fotografie)
 > Mé nejlepší dílo (výtvarno)
 > Mé nejlepší dílo (grafika)
 > Mé nejlepší dílo (multimédia)
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - próza
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - poezie
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - foto
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - výtvarno
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - multimédia
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - úlety
 > Podzimní depky 2 (poezie)
 > Podzimní depky 2 (próza)
 > Podzimní depky 2 (fotografie)
 > Podzimní depky 2 (ostatní)
 > Pod povrchem (poezie)
 > Pod povrchem (próza)
 > Pod povrchem (fotografie)
 > Pod povrchem (ostatní)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (poezie)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (próza)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (fotografie)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (ostatní)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (poezie)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (próza)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (foto)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (ostatní)
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zlovolnosnosti
Autor: kilgoretraut (Občasný) - publikováno 13.1.2007 (00:39:01)
Řada před hranicí

Protékala korytem, ale strach nebyl, žádné ryby rybky rybičky, jen plující tělo, nádoba pro červy, továrna na jedy: procházela se nějakým tím místem ohraničeným, ne, oploceným dogmaty, to je lepší, černou a bílou na asfaltu, šílenou věcností a všedností, které vnikají mikroflóře skrz membrány do jader tělísek vakuol, zbarvují se hnisem, ne, teď se nevytahuju, teď to jen vidim a je (mi) jedno, jak to vidíte vy, to je čistě vaše věc – přeberte si to: jste shluk šťavnatých cihel, tak, a nebo… duch v textu?
To je jedno.
Napadá mě: Co dělají životy těch dvou? Skomírají? Nebo se k sobě blíží? Nic jste nečetli! Ta předchozí věta, vlastně už ta předpředchozí, je jen tak hozená do éteru a nic neznamená. Nevšímejte si jí - Je to moje rada. Jestli dobrá či špatná, tak to teď těžko napsat. Možná se k tomu dostanete, pokud budete trpěliví jako Loutka neschopná ničeho, poté, co se vzbudila ze sna, s podivným pocitem, že ji někdo sleduje a sledoval, mrkající vrzající, s jednou nohou z postele, nechtějte vědět, jestli s levou či pravou, nejsem pověrčivý, ani ona ne, tak se dočkáte radostné chvíle, kdy budete svědky něčí smrti, nebo jen pálení bezcenných cetek, ulevíte si, že už je konec, a věřte mi, že nebudete sami. Budu tedy opatrný a zkusím to jinak, od jinud: Éééé, nemohu si odvyknout používat taková podivuhodná slova neslova, prostě je to život ve větách, ééé, vidíte? Říkáte, nebo říkáte si, že mi dochází dech? Chtěl bych napsat, že teď sedím a vy mě vidíte, nebo kdokoliv, kdo mě chce takhle vidět, zezadu. Ano, hledíte mi na zadní stranu hlavy, tam, kde začíná nebo končí páteř a začíná lebka: Že vám to připomíná rentgenové snímky, které nakonec nebyly pořízeny pro ubohého Kohokoliv, protože si z něho někdo vystřelil? Vůbec. Při pohledu na něho, jak si zapíná poklopec a rozhlíží se kolem sebe, mě nepřekvapuje myšlenka, že si z něho vlastně neustále někdo střílí. Teď si prohlížím, co jsem napsal a musím podotknout - větry ošlehaný čtenář odpustí a pochopí - že o několik řádek výš jsem se zmínil o vás, nebo o kýmkoliv. Nevím, jestli má smysl napsat to slovo a slovo v minulé větě, s velkým písmenem. Pokud jste přesvědčeni, že to smysl má, tak ctěte mou lenost a to písmenko si zvětšte svou vlastní grafickou intervencí. Rozhodně se ale nestane, že příběh Kohokoliv se vytratí do ztracena. Bude to mít nějakou dohru. Věřte mi. Nebojte se. Nebuďte loutkami.
Oba dva: Nedá se říct, že by ty postavy neexistovaly vůbec. Vzpomeňme si na mě, jak se nakláním z okna a vyhlížím Hrdinu, zatímco vedle na pracovním stolku nedočkavě bliká obrazovka, nebo jak v noci při procházce městem spatřím Malíře a Kohokoliv, kterak vychází, ne, kutálí se z hospody, na jejíž název si nevzpomínám, a horečnatě si z kapsy vyndavám něco malého bílého papírového a děkuji pouličním lampám za hrot tužky klouzající po papíře, protože často zapomínám i na poměrně důležité věci. Loutku jsem už dlouho neviděl, ani ještě nevím přesně, jakého je pohlaví, vím o ní jen to, že někde je:
Sbírá houby v noci a po lesích, anebo prostě jen čeká na smrt s telefonem u úst a u bubnů a u vláken neuronů? Slyší hru vět, plave s nimi a její oči získávají vlhkost a bezpečí placent? Dostávají obsahy jejích očních jam jiné světlo, někdo je překryl barevnou fólií, její nafouklé břicho, skrytý mechanismus života, ten rytmus v rytmu, život v životu, dva životy za jeden, tisíce za jeden, život za smrt, infarkt řidiče a myokardu, tlukot dvou srdcí, harmonie dalších šelestů, křik řev ryk stojících padajících sedících cestujících, jejich smíření, úleva po kolabujících orgánech, letící karosérie, praskání kostí, kvílení brzd, rvaní kloubů, vibrace hlasivek a jejich replik z tvrdého dřeva z nalakované oceli, průtrž tepen, žil, cév, vlásečnic, spalování plynů, výbuchy v komorách, v řidiči a v motorech a v motoru řidiče, spálená silnice a ulice od hořících pneumatik, ženský údiv, rychlá smrt matky a rychlá smrt dítěte v ní pár vteřin poté: půltunové monstrum v tělech, ta těla v klecích, už žádná slova?
Tak to bylo a vy už můžete s uspokojením jít domů a vědět, že Loutka neměla právo žít. Vraťme se: přetočme film zpátky. Zpět k letícímu kovu, k setkání měkkosti s tvrdostí, znovu pohleďme na tu krásu svištícího nože gilotiny: Proráží vzduch, aby mohla rozdělit tkáň na dvě části, co to melu, na víc částí, zapomněl jsem na matrjošku a tady, v dešti šrapnelů a zvířecích hlasů a tichých výkřiků nenarozených dětí, přede mnou ožívá rozjasněná tvář hlasitého vesničana, která jednou jistou botou na vycházce po polích radostně rozšlapává hlodavčí matku a z velikého břicha přichází na smrt svět život slunce čtveřice malých ulepených slepých myšátek, zoubky se lesknou krví a světlem a matka škube nohou na mezi na asfaltu.
Krevní oběh.
Ucpané ulice.
Dech na skle za volantem a zanesené cévy žíly tepny.
Zácpa, všechny její významy: svěrače a řady kamionů, poslíček na kole a kostička projímadla.
Rozcestí síní a komor, kudy kam?
Infarkt; to znáte: orgán umírá, mlčí, si a dia je prázdný prostor mezi závorkami.
Infarkt; to už jste viděli: orgány umírají, jeden po druhém, jako když padající destička naráží na další ta na další ta na další, kroutí se plech, jiskry ožívají v tření a umírají ve vytřeštěných očích, kosterní tříšť a netušené úhly údů.
Ale nebyla to ona. Má Loutka není žena. Nebo: Žena není má loutka. Nebo: Má žena není loutka. Nebo: Loutka není má žena. Nebyla a nebude. A nekruťte mi pořád hlavou, jsou to jen nevinná slova. To jen určitá linie bez mého vědomí pokračovala dál a skončila - zkrátka dojeli na konečnou stanici a vystoupili. (Takže si oddechuji, že jsem koneckonců neztratil nit a stírám si z bledého čela pot, který v kapkách dopadá na klávesnici. Stejně je už beztak zasviněná...) Nevyšli sice po svých - po cizích nosítkách, v rakvích, ale já říkám: "A co jako"? Dojeli.
A Loutka je jinde. Sice si připadá jako praštěná palicí, ale je, žije. To je pro nás důležité. Netuším, jestli je ona ráda, že vyplňuje časoprostor, ale vím určitě, že vstává po chvilkovém podřimování. Celá rozrušená si zapisuje nějaká slůvka na papír přichystaný na nočním stolku - už neúpí kvůli nesmyslům, myslí jí to bezchybně. (Divíte se, že loutky mohou spát a všechno? Tak se vraťte o mnoho mnoho stran zpátky, jestli si nevzpomínáte proč to vlastně je, že Loutka je vlastně takový podivný člověk a podivný dřevěný nástroj určený k tomu, aby propleskával imaginaci a prokrvoval ji tak, protože když už někdo má malé dřevěné jeviště s červenou nebo jakoukoliv chcete oponou, tak potřebuje i něco, čím zaplňuje prostor, řekněme, mikrovesmír, ve kterém něco je a něco se musí dít... Ale to už vás nudím, viďte?) Měli byste si uvědomit - protože já už jsem to udělal - že loutky jsou hořlavé a křehké. Proto je tak nebezpečná situace, kdy si Loutka vaří a pod hrncem je světlo a teplo, dokonce velký žár, který uvádí vodu do varu, aby mohla ta vrzající nepromazaná osoba namočit tvrdé tyčinky špagetek. Tak je to dobře, říkám si a říká si to i ona, protože je po ošklivé ráně celá omlácená, odřená, vyhaslá, rozespalá, přesto, že před chvilkou vstala v domnění, že už neusne, protože sen byl tak živý a krutý, že se vlastně ani nedomnívá, ale jednoduše nechce znovu usnout, raději si udělá něco k snědku, hlava už nebolí, mluví se jí dobře, mozek se jí uzdravil, zkouší si pro sebe pár vět: "Je muž modifikací ženy, nebo je žena muže?" řekla, a věděla, že je to dobré. Nehodlám popisovat, jak se dílo podaří a neslepené provazy těstovin dostanou odměnu v podobě červené barvy, ve které byste cítili česnek, cibuli, kusy masa, nastrouhaný sýr, a jak se to celé sune kamsi do žaludku: Teď jsem to ale udělal. Vidíte? Často něco konstatuju a potom to hned popřu. Nevím co chci a navíc jsem ten největší znásilňovatel stránek, řádek, odstavců, plýtvač místem, časem, a vaší trpělivostí. Omlouvám se.

Smrt žehem?

Neomlouvám se za to, že mám chuť zabíjet lidi, že teď zrovinka buším do kláves, jako zběsilý, pět odrovnaných kýbódů čeká na blízké setkání ťuk ťuky ťuk druhu. Nebudu se tady kát za své hříchy, vždyť co je zlého na usekaných hlavách lidí, když není nic zlého na prasečím ovárku? Vždyť vepř a člověk jsou oba všekonzumenti. (Tohle jsem kamarádům s úsměvem říkal na prvním stupni základní školy, ale oni se smáli, přesněji napsáno, se mi vysmívali a ťukali si na čela, ale dosti nostalgie.) Dovolím si snad tady rozebírat otázku dobra a zla? Dovolím a nedovolím. Nabouchám jen tohle: Žádné zlo ani dobro není a nikdy nebylo a tvrdit, že někdy bude je lež nebo nevědomost, a to znamená, že nemá cenu rozebírat otázku těch dvou imaginárních věcí. Šmitec. Eď se mi uvolnilo mé oblíbené písmenko é. Pokusím se ho spravi. Ady lze vidě, že nelžu a fakicky nemůžu udeři do oho mísa, kde pře ím byla a plasová věcička. Srpení. Áááá, už o je, edy, už to je. Spraveno. Hotovo. Kde jsem to skončil? Aha, u imaginárních věcí, které, dodávám, jsou navíc marginální. Teď jste svědky trapnosti nad trapnosti, totiž toho, jak mě baví si hrát s podobou slov. Příběh. No ano, příběh. Imaginární marginální příběh, který vznikl z nudy, nebo, abyste snad nebyli pohoršeni, z uměleckého povznesení, aby to bylo tip ťop.
No jo, dech léta, tak pojďte se mnou, procházejme se alejí, všímejme si poletujících zrnek pylu žalu ztráty identity, mrkněme na poskakující holčičku s rovnátky v šatičkách a botičkách s mašličkami, je dech léta, nebe se odráží v našich mokvajících zrcadlech, ano v očích, v loužích, v oknech daleké vesnické chalupy, jejich stálost i mladost, nedaleké slunečnice: kdyby jejich hlavy (babička v zástěře s písní na oprýskaných rtech stojí v kuchyni, při odbíjení zvonů krájí rybám hlavy: to je pro kočku…) měly oči okna ústa rovnátka do kořán, dívaly by se přímo do slunečního světla, paprsky by prorážely do sklovin, protože ta hlava by se usmívala, obnažovala by zuby obrostlé dráty, samozřejmě, řady samorostů hlídané nerez kokoticí, stísněnost stoliček, řezáků, tesáků a jiných nástrojů: ano, holčička se usmívá a směje, skáče panáka, kamarádky kolem, jistě, štěstí neznalosti a erupce na slunci a v nezkažených srdcích mláďat lidí, to dobrozlo, co se má probudit a připravit na řadu, ta krev proháněná síněmi a komorami, krev otrávená cizopasnou rostlinou, tím drátem svírajícím tělo, drátem, jehož trny pronikají jak penisy blánami kůží panen.
Tak to vidíme při procházce alejí, postupně míjíme skotačící děti, přestáváme si všímat, jen se tak pohledy procházíme v korunách stromů, ze kterých můžeme slyšet šepot: „Má vás přečtený – vy ho nevnímáte!“
Ale vy jste hluší a jako ve snu jdete po cestě větviček humusu žížal krtků koster lidí podzemních jezer jeskyní vzduchu. Opravdu sníte: není to skutečnost, jste v jedné z možností reality. Anebo to je skutečný sen, sen v bdění, průnik dvou z mnoha možných světů. CO je to vlastně realita?
Realita je třeba strach, pohled do taxikářových očí, do interiéru auta. Je to jízda po ulicích, čekání na křižovatkách, placení, chůze po ulicích, pořád jeden a tentýž smysl: Cokoliv, nebo nic. Tak to je, ale nikomu to nevadí. Ani taxikářovi, který ujíždí za prací, ani Loutce, která se mi ztratila někde ve sklepě, ani ženě, kterou potkám na přechodu a za chůze, já tam - ona jinam, a která mi po položené otázce ve spěchu odpoví, že Loutku ano, viděla, jen se tak mihla v okolí jedné hospody, jejíž název vám možná něco připomíná.
Čistě hypoteticky, kdybych tu ženu na ulici vzal za ruku a odvlekl někam do podchodu, vymámil bych z ní nakonec standardním způsobem, že si vzpomíná na Loutku odcházející od saniťáků a na to, jak se za mizících zdřevnatělých kroků přiřítí policejní vůz, z něhož vyskáčou tři uniformované sveřepé tváře, dojdou až na místo činu, a protože jim kdosi telefonoval, že se zde stala vražda, tak úporně hledají tělo, ale žádné nikde není, jen karta pleská o kartu a ozývá se spokojené bručení a taky vzdychání, nedá jim to, protože vidí, že ti dva v bílých pláštích jsou zaměstnáni hraním, vyhmátnou z křoví bezdomovce a vzbudí ho z alkoholového spánku, ten se nedokáže bránit a vyvlečen před ty dva na lavičce upouští ze ztuhlých prstů láhev, ještě se úplně neprobudil, ti tři vytáhnou obušky a rutinně je používají v pohybech nahoru dolů směr údy hlava, oběť nic neříká, nekřičí, má zavřená ústa, kdyby je otevřel, dostal by do nich, stejně upadne do bezvědomí a Velitel vytáhne pistoli a namíří ji na hlavu, podřízení mlčí a sledují, ale nevidí, jak z hlavně vylétává kulka a jako jakýsi experiment provrtává hranici mezi třemi švy, čistá práce, říkají si všichni se cvočky a podávají si ruce, dva lékaři pořád sedí, nepřestal koloběh přebíjených čísel a znaků, zatím nikdo z nich nevyhrál, nikdo nemusel balíček míchat, pořád srdcová dvojka na pikovou dvojku, červená dáma na zelenou desítku, nikomu neubývají karty na ruce, pokud má jeden z nich jen jednu kartu, hned si líže další, není konce, tak už máme vraždu, vesele říkají a Velitel odhaluje malý kousek křídy, který měl zastrčený v pouzdře s pistolí, kleká si k čerstvé oběti a jediným nepřerušeným tahem obkresluje mrtvolu, jede s čárou i přes zvětšující se krvavou louži, takže další bílá je směsicí červené a bílé, ze stromu seskočí Vyšetřovatel a dělá jakoby nic, ale to už na něho halekají kolegové a on rozvážně přichází na jeviště, vyšlápne kaluž, pak se podívá na ruce nohy močovou skvrnu, něco si do zápisníku a Velitel s kumpány opatrně odchází, náhle se ozve výkřik a zvuk míchaných karet, který se vzdaluje. Vyšetřovatel je sám s tělem, má ruce v bok a něco si pro sebe mumlá.
Já ale mluvil o skutečnosti, o jiné vrstvě skutečnosti. O tom, jaké to je nebýt zabit někde, ale být zabit jinde, o jakési ironii životu vlastní. Už jsem vám vyprávěl, jakým mizerným neživotem žijí mé postavy?

Poslední přání

Tohle všechno znělo i šeptalo v mých uších. Všechno jsem viděl a věděl, přesto jsem beze spěchu přešel ulici, prostě jen kvůli tomu, že už jsem poznal, kde se ukrývá Loutka: Jakási hra štěstěny, boží záměr, úder zvonu, kletba cikánky, nebo ještě spíš šéfův posudek, světec kázající mrchožroutům, ji přiměla, aby sešla dolů do bývalého sklepa, kde jsem ji po několika minutách hledání našel – hned, jak jsem sestoupil po chatrných dřevěných schůdcích do příjemného chládku, nejen abych ji nalezl a pohleděl skrz sklenku s vínem na ni a uviděl tak dřevěnou hlavu bez tváře, ale také abych se dostal ke stolu, kde seděla sama, a zeptal se jí na pár věcí.
Tak se také stalo a teď tu sedíme oba v hostinci U kata: Radši bychom leželi, ale jistá opatrnost překonala touhu spojit několik židlí dohromady, přinést si odněkud polštáře a alespoň si pololehnout na improvizované lůžko a být jako účastníci symposia.
Bylo to jinak: Představil jsem se jí jako její nevlastní otec a ona byla tak omámená vínem (nebylo ředěné), že se jen mírně usmívala a brala obsahy mých vět za správný konec, vážně. Pak jsem ale chtěl fakta od ní – pokládal jsem jí otázky a očekával jsem odpovědi:
JÁ: Jak jsi unikla těm lebkounům? Já myslel, že ti naflákali pálkou.
ONA: Vidíš na mě snad nějaký šrámy?
JÁ: Takže to jsi nebyla ty?
ONA: Kým jsem měla být?
JÁ: Nikým – zapomeň na to. Asi jsem podcenil vaše schopnosti… a neškleb se na mě.
ONA: To se nemůžu usmívat? Pitvořit se?
JÁ: Ale ano, můžeš, já jen že mě to teď znervózňuje.
ONA: Ještě něco?
JÁ: Ano, chodí někdo na vaše představení?
ONA: Na naše divadelní?
JÁ: Jistě, neptej se mě pořád, já jsem tady pan inkvizitor.
ONA: Hihihi, s divadlem to jde z kopce – znáš to, herců ubývá, někdo proskočí zavřeným otevřeným oknem, někdo zůstane ležet obtáhnut křídou vedle lavičky, slouží jako hrací pole pro skákání střevíčků, někdo skončí zavalen šrotem hromadou lidí, někdo si tu teď s tebou povídá a někdo teprve přijde nebo odejde…
JÁ: Až tak nebezpečný prostředí tu panuje? S tím by se mělo něco dělat.
ONA: Ale co?
JÁ: Co? No asi nic moc, přeci jenom. Já můžu jen tohlencto: Zajistím vám přísun herců, to nebude problém. Rozšířím trochu víc skulinu a bude: když zaplavíme jeviště, tak řádění náhodných sledů okolností nebude tolik smývat naši paletu.
ONA: A co já? Co když vyjdu ven a zřítí se na mě helikoptéra?
JÁ: Neboj se, pokud vím, helikoptéry mají zákaz se proletovat nad územím tohoto města… No něco, tak já zase mizim, mám toho eště plno. Eště se zeptám: Jak se máš?
ONA: No, mám se divně – pořád divnějc. Víš, teď jsem si lehla – nebyla to improvizace – a zdál se mi zlej sen, už jsem ho zapomněla, pomohlo mi jídlo, co jsem si dala? Špagety. Tak nic. Víš kde mě hledat, kdyby něco… prosím, stav se.
Říkám si, zmizíš tam, odkud jsi se tady v tom kumbálu objevil. Opět mám pravdu a beru za kliku. Spalování mostů za sebou mi vždycky šlo líp než jejich návrhy a stavby…
Co si může člověk přát? Co může člověk chtít na smrtelné posteli? Cigaretu? Oheň? Kávu? Čaj? Rum? Bum? Asi bychom si to museli zkusit, být v deliriu a říkat smysluplné věci. A co by byla ta naše poslední věc, než nás popraví? Nějaká hvězdná manýra? Naposledy se vykoupat v šampaňském?


Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 25.2.2007 > mám pocit, že ut máš víc příspěvků v soutěži, ale nějak mi uniká, kde v nich je to "město-moře-kuře-stavení"... snad jen pár zmínek o městě :(
<reagovat 
 kilgoretraut (Občasný) - 25.2.2007 > Soutěžící> Tak mě vyhoďte ze soutěže, když jsem OFF TOPIC, heh?
<reagovat 
 Quotidiana (Občasný) - 14.3.2007 > Soutěžící> hádej jakou poznámku mám v papíru u názvu téhle povídky :))
<reagovat 
 kilgoretraut (Občasný) - 15.3.2007 > Soutěžící> Sračka? Ehm, Nic? Vyřadit? Vyčerpal jsem svý tři pokusy...
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 19.3.2007 > out of topic..
<reagovat 
 kilgoretraut (Občasný) - 19.3.2007 > Soutěžící> Inu, soutěžení mi nikdy moc nešlo...
<reagovat 
 Quotidiana (Občasný) - 20.3.2007 > Soutěžící> no nejlepší je mít napsanou tunu povídek a pak je rozesílat do soutěží, do kterých se právě hodí... :))
<reagovat 
 Quotidiana (Občasný) - 20.3.2007 > Soutěžící> no nejlepší je mít napsanou tunu povídek a pak je rozesílat do soutěží, do kterých se právě hodí... :))
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter