No co... Vyhrnul rukávy, zapálil si cígo s jeho zvláštním postojem a podíval se nad střechy paneláků. Čtvrtý patro. Kurva já na čtvrtý patro jednou chcípnu. Odhrnul vlasy z obličeje a opřel se o zábradlí. Dole nějaké třináctky, co dělají všechno pro své zdraví. Stejně jako to dělal on v té době.

Konečně se trochu uklidnil. Druhá cigareta. Denní dávka. Vrátil se včera, takže má teď na tři dny voraz, pak zase pojede. Hm za chvíli přijdou.

Nevěděl kdo, ale on se vždycky někdo objevil. Kámoši. Tak to se zase půjde do hospody. Co doma? Asi si něco přečte. Koukne na mail. Těžko říct. Půjde na oběd do hospy nebo se nají doma? Ještě neví. Všechno se mění v minutách. Tak proč něco plánovat?

Možná dneska přijede sestra. No jo, to zas bude všechno lítat kolem ní. Studentka, budoucí architektka, blbost, stejně to vzdá. Chce pravdu za každou cenu a to se jí nevyplatí... ale kdyby se jí to podařilo... Proč to řešit.

Kde jsou ty princezny, ty holky pro které by člověk udělal všechno? Proč rovnou holky? Stačila by jediná. Ale zase – co s ní? Chtěla by abych byl doma. Pomáhal. Mít děcka. No to ne.

Tenhle život je skvělej. Občas nějaká pařba. Nějaká hloupá holka, co se hihňá a snaží se mě sbalit. Přitom netuší, že jsem hajzl a hajzlem zůstanu a ona mě nepředělá.

Jo ale taková Klára, ta to dokázala. Na jeden rok. Bože tak dlouho... Kurva už je tu zas. Dyť to je z doby kamenný. Nevytahuj to.

Dokouřil. Zavřel dveře na balkon. Pohladil oholenýho bílýho kocoura, co na něj důvěřivě mrkal. Šel do kuchyně, k lednici. Dvanact pryč. Supr – žradlo. Zvonek. Doprdele, kdo to zase je?

Ze sluchátka: „Čau vole, deš?“

„Hm, jo du“

Dopil džus, co ho měl ještě z Německa (proč tam dělaj tak dobrý věci a tady žereme a chlastáme takový svinstva?). Rozložit, oddělat plastickej uzávěr a vyhodit do zvláštní igelitky na papír a na plasty.

Chtěl spasit svět? To zrovna. Jeho matka je posedlá recyklací. Oblekl si bundu. Boty, klíče, peníze, občanku, řidičák, techničák, svůj krásnej ksicht a jde se.

Voser čeká. Kam dneska půjdou? Co zase vymyslel? Bože proč s nim vůbec mluví? A proč ne? Sedli do auta a jeli na Dubeček. Zastavili za kostelem. Zapálili si. Kecali vo cestě, babách, co zas včera ten voser vypil. Fakt zábava.

Vystupují z auta. Jdou směrem ke skále. Copak asi chtějí?

„No ségra lozí, vylezla prej pětadvacet metrů.“

„Jo vole? A proč nechodíš taky? Bys tam mohl někoho zbalit ne? Ty holky přece nemůžou bejt tlustý, když lezou. By se nemohli chytit. Hele vole pudeš někdy? Vem mě taky.“ vnucoval se voser.

„No jo, až někdy.“

Téma o sestře zrovna zavádět nechtěl. Čapl se prvního výstupku na skále. Druhý. No jde to celkem snadno. Kecky trochu kloužou, ale tak to se dalo čekat. Byl tři metry nad zemí. Kouknul se dolů a jeho stará kámoška závrať se přišla na něj podívat. Pokud spadne, tak se pekelně odře. Asi si měl vzít aspoň lezečky. No nic, nebude blbnout, sleze dolů.

Klouže, klouže, klouže...

Docela rána to byla.

Zvedl se. Otřepal. Voser se mu smál. To je ale vůl.

„Si to zkus vole. Chceš se přece ukázat před nějakejma pipkama na skále.“

„No jo... Dyť už du.“

Voser stoupl na první šutr. Čapnul se jednou, dvakrát. Udělal krok a sletěl. Břinkl se do hlavy. Vstal. Nic mu nebylo.

„Hele vole, nechápu jak tvoje sestra mohla vylízt pětadvacet metrů.“

„No vona má ty lezečky a sedák a lano a vůbec, to je béčkárna. Bysme to s tím cajkem taky zvládli.“ řekl, ale donutilo ho to o sestře přemýšlet.

Vrátili se k autu a odjeli směr panelákov prdelákov, jak tomu od svých patnácti let říkaj. Jo ten název. To byla zase jednou pitka.

Na parkovišti zase hledali půl hodiny místo. Sakra malej křáp a nejde ho nikam narvat.

Kolik je? Tři. To se nám to zase pohlo. Už se těší do postele. Sice většinou nemůže usnout, ale aspoň má klid.

„Tak v sedm. Čau.“

„Čau.“

Kráčel směr smradlavý vchod. Co nám dneska sousedi přichystali? Že by porci zeleninového smradu, odpadkového nebo snad pot a ručník?

Jestlipak matka už bude doma? Jenom to ne.

Otevíral dveře a uviděl divné boty. Kdo to sakra je?

„Čau brácha.“

Sakra už je tu zas.

„Hoj.“

Zul boty, obývák, křeslo, ovladač. Zuřivě projel všech třicet programů. Nakonec zvolil hudební. Jsou čtyři a může je neustále přepínat. Něco ucházejícího se najde.

Sestra štrachala něco v pokoji. Přišla do obýváku za nim a začala vyprávět o tom jak byli zase na překližce.

Ta holka má v hlavě nasráno, nedokáže se bavit o ničem jiném?

Připojil se. Říkal o své cestě. Kam pojede příště. Kolik dostal prachů. Že prej jí to nezajímá. No ale to by mělo, páč jí společně s tátou živí. Kráva.

Sestra se šla něčeho napít. Vona chlemtá bezbublinkatou vodu. No to je kentus.

„Jak to můžeš pít?“ ušklíbl se na ní.

„No už jsem si na to zvykla, je to to nejlevnější, co se dá pít...“

„Ha, takže přece jen přemýšlíš o penězích!“ vítězoslavný pohled.

„Jo.“ sklopila oči a šla do pokoje. Otevřela notebook od tatínka a začala psát tohle...

Delete

Ale proč?

Břink – sedm hodin. Tak se jde.

„Ahoj.“ „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Ahoj.“ „Mňau.“

Čtyři obyvatelé jednoho malého bytu a oholenej kocour.

Břink - dvanáct pryč.

Břink - jedna hodina.

Buch - dveře a kynklající osoba chodící po sestřiným pokoji, která si potřebuje nutně zapálit, protože jinak by se neudržela pohromadě.